S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Oceán umí být zrádný

Pokoje jsme už viděli. Co teď? „Děcka, jdeme se koupat,“ odhlasujeme téměř jednomyslně, jen Tereza zůstane, aby mohla vybalit zavazadla „toho svojeho cirkusu,“ jak láskyplně označuje jejich klan.

Za pár minut se, vybaveni na pláž, potkáváme na recepci. Stačí přeběhnout silnici a parkoviště a, po dlouhých dnech na cestách, strávených s naší smečkou mláďat v autě, čili v prostoru o velikosti přepravního boxu pro bernardýna, jsme konečně v cíli. Na pláži. „Kluci, to je nádhera, že? Slunko, teplo, vzduch…“ pokusím se navázat konverzaci s pubertálním triem, které vytáhlo mobily a fotí. „Hmmm, moře,“ pronese Bohouš. „Jak: hmmm, moře? Nádherný Indický oceán, dívej na ty obrovské vlny, tohle na Jadranu nezažiješ.“ Bohouš odchází. „Jony, a když se podíváš před sebe, víš, co nevidíš? Až Austrálii! Jinak tam totiž žádná pevnina není.“ „Super, teto,“ zdvořile odpoví Jony, předstírá, že hledí do dáli, pak odejde za Bohoušem. „A Edoušku, když otočíš hlavu doprava, tak tam je až Antarktida,“ vytahuju další zeměpisný trumf. Aspoň Edouš vypadá, že oceňuje novou informaci, otočí hlavu a chvíli zírá: „Fakt, mami, rychle, rychle, to musím vyfotit, tamhle vidím ledního medvěda na ledové kře!“ „Víš co, radši běž taky za klukama, jo?“

Rozhlížíme se s manželem po pláži a přemítáme, jestli se tady dá plavat. Usoudíme, že ano. Ve vodě se pár lidí cachtá, opodál stojí věž, u ní plavčík. „Děcka, všichni sem,“ svolávám náš zájezd a dělím se o osobní zkušenosti získané během předchozích výprav ke zdejším vodám: „Tady se můžeme jít koupat, ale dávejte bacha, ať jste pořád mezi těma dvěma vlajkama, které vidíte za váma na pláži. A do vody běžte maximálně po pás. Je právě odliv a táhne to do moře. Mohla by přijít velká vlna a stáhne vás. Jasné?“ Prcci na mě hledí velkým očima a souhlasně kývou hlavičkami, vezmou si je na starost tatínci a odběhnou společně do vln. Já pro jistotu zůstanu poblíž našich sebevědomých teenagerů. „Chill out, mama, však umíme plavat,“ shrne za dorosteneckou skupinu Edouš. „Kluci, ale já to myslím vážně, já vás zachraňovat nebudu.“

Budu. „Jony, už jsi moc daleko, pojď zpátky,“ vyřvávám a zuřivě na něj mávám z vody. Zpočátku mi připadá, že naschvál neposlouchá. Ve vlnách je až po ramena a poskakuje si s rukama nad hlavou. Jenomže když se zadívám pozorněji, vidím. Ve tváři výraz, jako když chcou v hospodě po hanáckém sedlákovi dýško. Čirá panika. „Jony, polez ven, dělej, dělej,“ nahodím Pamelu a řítím se vodou ho zachránit. „Já se snažím, ale mně to nejde,“ volá zoufale a bojuje s příbojem. „Počkej si na vlnu a svez se s ní trochu dopředu.“

Naštěstí s příští vlnou trošku popojede, došlápne nohama na písečné dno, získá dostatečnou stabilitu, aby odolal proudu a míří směrem k pláži do mělčích vod. Naštěstí i proto, že Bohoušek o kousek dál má naprosto stejný výraz a jeho už musím jít z vln opravdu vytáhnout. Ruku v ruce se pak trmácíme k pláži, na niž se necháme vyvrhnout a chvíli se válíme v písku jak dva kapustňáci po bitvě. „Bohoušku, řekla jsem do vody po pás! Ten není mezi ramenama a čelem, že? Tak šup zpátky a už si dávej pozor. A neboj, budu kousek od tebe,“ ženu ho zpátky do oceánu. Však po pádu z kola se má taky hned nasednout zpět do sedla.

Hoši, poučeni přírodou, striktně dodržují bezpečnou vzdálenost a konečně si můžu oceán v klidu užít i já. „Teto, teto, co to tady plave?“ zatahá mě za ruku Elinka. „Ukaž, Eli, to vypadá jako nějaký papír,“ zkoumám, co nám to příboj přinesl. Zdá se, že přinesl sklad s hygienickými potřebami. Kolem mě propluje něco, co připomíná plenku, za chvíli dorazí další chuchvalce papíru. A když mi podrazí nohy černý igelitový pytel, který se mi omotal kolem lýtek, koupání vzdávám. „Já už bych šel,“ prohlásí manžel „kluci už nám málem odpluli někam k Madagaskaru a vykoupal jsem se vložkama, víc zážitků dneska nezvládnu“. „My už půjdem též,“ přidává se k němu Tomáš, „Samíka požahala medúza.“ Nikomu z nás se nechce lézt zpátky do kapalného odpadkového koše, ujistíme se u plavčíka, že požahaná noha Samíkovi neodumře a vracíme se na hotel.

(pokračování v úterý o bezpečnějších vodách)