S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Obráni do posledního randu

Domorodci jsou zřejmě konečně ubiti decibely posledních dvou večírků, a tak se budíme téměř do ticha doprovázeného jen pravidelným bubnováním ranního deště. „Jaký je dnešní plán?“

zajímají se Tereza s Tomášem. „Sbalíme to tu a jedem na to tržiště, jak jsem vám říkala. A potom do Drakensbergu.“ Manžel prohodí, že na tržnici si můžem zajet každou sobotu kousek přes hranice do Polska, ale sám ví, že tohle u Jurka nebo Krzysztofa ve stánku nezažije.

Po vystoupení z auta v Chameleon village na nás - bílé chodící peněženky - zaútočí místní prodavači jak hyeny na raněnou zebru. Mají vypracovanou strategii. Rozdělit a ukecat. Přibíhají k nám – to je poprvé, co tady vidím někoho běžet – a nejdřív odlákají slabší kusy, naše chlapečky. „Kluci, užijte si to,“ volám za nimi, „a nenechte se oškubat.“ „Hello, where are you from?“ „Czech? Yes, yes Pavel Nedvěd, Peter Čech,“ zkoušejí to a předvádějí své zboží. Chlapci okamžitě vplují do svých rolí, Bohoušek zapáleně smlouvá o cenu náhrdelníku se lvím zubem a Edoušek si opodál v koutě rozlehlé haly zaplněné stoly s vyřezávanými soškami z ebenového dřeva, z kamene, bižuterií, ubrusy, korálky a tričky u jednoho ze stánků plní svůj sen o zakoupení obrazu do pokoje. Podle velikosti podlahové plochy, kterou před ním drobný prodavač zaplňuje svými uměleckými díly soudím, že si hodlá spíš zřídit galerii.

Mám v plánu taky jeden kousek pořídit a zajímá mě i to, jestli malíř je opravdu malíř, a tak s ním zapředu rozhovor o tom, jak pracuje. Prý bydlí nedaleko se svými kamarády, co taky malujou, a pronajali si spolu tenhle stánek. Je rád, že má takovou práci, kde si něco vydělá a může posílat peníze svým pěti sestrám do Zimbabwe. Působí na mě upřímně, a tak si spolu zahandlujem. Srazím cenu z dvou tisíc na třináct set randů a čistě ze zvědavosti zkouším, jestli je schopen jít ještě níž. Už se začíná trochu kroutit, ale dostanem se na dvanáct stovek. Dohodnuto. Podává mi obrazy a já jemu na oplátku 1300 randů. Viděla jsem, kolem jakých domků jsme cestou sem projížděli. Ty lepší z nich měly i kus plechu jako střechu. Jemu ta stovka udělá větší radost než mně.

Edoušek s Bohouškem mají splněno. A kde je Jeroným? Ten by byl schopen i na africkém tržišti sehnat třeba řemdich. Nebo traktor. Nebo vyřezávanou sochu černošky v životní velikosti, k tomu sadu dřevěných stoliček, a ještě pozvat prodavače, aby jel s námi. „Mami, mami,“ volá na mě Jeronýmek z opačné strany tržiště, jako by moje úvahy slyšel. „Look at me, look at me,“ na krku se mu houpe kovový křížek. Uf, tohle zvládnem. „Kde’s to vzal? Vždyť jsi u sebe neměl žádné peníze.“ „Ten pán tamhle mi to dal a mám tě přivést.“ „Víš co? Běž si najít tatínka.“ I když i u tatínka trochu trnu, jestli nakonec nepřijde s vyřezávanou sochou černošky v životní velikosti nebo sadou dřevěných stoliček.

Trnu správně. Manžela nacházíme o dvě uličky vedle. Na hromadě před ním leží dva ubrusy, sada prostírání, zdobená mísa, zástěra, obraz, vedle postává jeden prodavač, u nohou mu se sepnutýma rukama klečí druhý, zřejmě zoufalý majitel stánku: „Sir, sir, pane, tohle nejde, musíte mi dát víc, mám rodinu, ženu a děti.“ Snažím se k nim dostat, ale připadám si jak cukrová vata u vosího hnízda. Ze všech stran na mě dorážejí různé nabídky a postupně odmítám dřevěné šachy o velikosti jídelního stolu, lampičku z ebenového dřeva se stínítkem z pštrosího vejce a kalhoty se štítkem Made in China. Manžel po pár minutách torturu ukončí, s prodavačem si plácnou a společně si notujou, jak dobře si dneska zasmlouvali. Druhý prodávající, ten neúspěšný, mi zahraje na city: „prosím, kupte něco i ode mě, já jsem se vám taky věnoval, podpořte i moji rodinu.“ Vyměknu a koupím od něj aspoň malachitové náušnice.

Končíme a razíme si cestu k východu. „Kupte ode mě aspoň maličkost,“ ozývá se z různých stran. „No more money, no more money,“ odbýváme všechny nabídky. „Dáme oběd, ne?“ navrhujem naší druhé skupině. „Jasně.“ Sedáme do restaurace hned vedle tržiště a svět se vrací do normálu. Černoši už zase chodí pomalu. Děti si během čekání ukazujou žirafy, slony a nosorožce vyrobené z korálků, které koupily pro svoje kamarády. Většina z nás si divadlo užila. A Tomáš konstatuje, že už si vytrpěl dost a těší se, až z téhle pasti na turisty vypadneme.

(pokračování v pondělí o osmi stech kilometrech na cestách)