S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Nezabíjejte dělníky

Litr benzínu stojí v JARu v přepočtu okolo 22 korun. Nejen díky tomu tady nutné a nudné zlo doplňování pohonných hmot doprovázející každé cestování bereme s lehčím srdcem.

Když jsme byli v JARu poprvé, před dvaceti lety, zasvěcoval nás strejda do místních zvyklostí, mimo jiné i do spletitého rituálu tankování. „Tady si musíš dávat pozor na černochy, tady když zastavíš, klidně ti naskočí do auta a budeš ráda, když ti ho jen sebere a nezastřelí tě u toho…,“ popisuje nám věcně, načež zastaví na benzince u stojanu, nonšalantně vystrčí ruku s klíčky od auta z okýnka a podává je statnému černochovi, aby mohl odemknout nádrž: „hey, my man, how are you? Full tank.“ „Strejdo, a tenhle nás nezastřelí?“ ptám se přiškrceným hlasem. „Ne,“ rozesměje se, „ten ti natankuje benzín.“ Kdyby jen to. Natankuje benzín, umyje okno, světla, pak si od strejdy přebere peníze a zajde benzín zaplatit k pokladně. „A teď mu za to musíš dát pár randů,“ podává strejda chlapíkovi pět randů. „Tenhle servis tady miluju, to není jak v Evropě, tady se předhánějí o to, kdo tě obslouží,“ pochvaluje si strejda a s plnou nádrží odjíždíme pryč.

I po dvaceti letech tenhle servis milujeme. Moc se toho nezměnilo, snad jen, že my nepotřebujeme nádrž odemykat klíčkem. A za benzín se tady už dá běžně zaplatit kartou. Stejně je dobré vozit s sebou pár randů v hotovosti, abyste je mohli snaživému chlápkovi předat přímo do dlaně.

My tedy v roce 2026 máme natankováno a vydáváme se po jihoafrické dálnici N3 na další čtyřhodinovou cestu, na jejímž konci nás čeká Indický oceán. Projíždíme přes Drakensberg, nejvyšší pohoří Jihoafrické republiky dlouhé 300 km s vrcholky hor přerůstajícími 3000 metrů. Ačkoli horami jen projíždíme po dálnici, výhledy jsou překrásné, nádherné až dechberoucí. Nemůžu se vynadívat, jak si sluneční světlo pohrává s dramatickými tvary, za něž masivy vděčí svému vulkanickému původu a sytým porostem šťavnatě zelené trávy. Ráda bych tu strávila pár dní, prošla se zdejšími stezkami a v rudém svitu zapadajícího slunce sledovala panoramata stolových hor, ale jsme omezení. Časem a děckama. Našich šest drahoušků má v ruce silné trumfy – hodiny, které spolu musíme strávit v autě a touhu konečně poznat oceán. A ty nemáme čím přebít.

Během mnohasetkilometrového přesunu si můžeme dosyta vychutnat stav zdejších cest a paralel s našimi poměry nacházíme nepřeberně. Kvalita čtyřproudové silnice je obdobná jako u nás, místy povrch připomíná okresku po zimě. Řešení ementálových úseků spočívá, stejně jako v našich zeměpisných šírkách, v tom, že se před ně zapíchne značka. Tady s nápisem „Potholes“ (“Výmoly“). Probíhající opravy poznáme podle toho, že na začátku omezení stojí živoucí inspirace pro umělé zvýšení zaměstnanosti, černoška vytrvale mávající červenou vlaječkou, ale jinak žádný pohyb na opravovaném úseku nezaznamenáváme. I zde před dopravní omezení postaví ceduli. Ale zatímco u nás na ní je nápis „Musíme to opravit“ a smutný smajlík, v Jihoafrické republice jednoduché poselství „DRIVE LIKE YOU KNOW US!“ (“ŘIĎTE, JAKO BYSTE NÁS ZNALI“), nebo ještě výmluvnější „PLEASE DON’T KILL US!“ (“PROSÍM NEZABÍJEJTE NÁS“) o zdejší realitě bezděčně vypovídá víc než několik desítek stran v turistickém průvodci.

(pokračování zítra o městě na pobřeží)