S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Luxusní tvář Afriky

Přijíždíme do Ramsgate. „Bohouši, čum, čum, absolutní kinematografie!“ pošťouchne Edouš bratra. Již dávno nechápeme řeč jejich kmene, ale podle tónu se jedná o projev vrcholného uznání,

které zřejmě patří „chatě“, jak své letní sídlo, vedle kterého průměrný barák české rodiny vypadá jako zahradní domek z Hornbachu, láskyplně nazývá můj strýc Josef a na jejíž dvůr zrovna vjíždíme.

„Chata“, samozřejmě obehnaná vysokou zdí s kovovou bránou opatřenou logem bezpečnostní agentury, je dvoupatrový dům s pěti ložnicemi, čtyřmi koupelnami, terasou v patře i přízemí, velkorysými společnými prostorami a nevyčerpatelně zásobeným barem. Na terase gril, pod terasou bazén, vedle terasy palmy. K „chatě“ je nad dvěma garážemi přistaven další byt. Ke každému probuzení navíc dostaneme jako bonus šumění oceánu a výhled do modravého nekonečna. Strýc původně dům, který při pohledu zdola z pláže uvidíte na vrcholku svahu nad ostatní zástavbou, budoval pro komerční účely, ale potom, co ho přestalo bavit ubytovávat zde uřvané turisty a řešit výpadky proudu a dodávek vody v Johannesburgu, přestěhoval se i s manželkou do Ramsgate natrvalo.

Strýce a jeho ženu Chris chceme navštívit, ne zabít, proto u nich následujících deset dnů budeme bydlet jen my s naší smečkou – už tak to bude napínavé – a Tereza s jejich cirkusem mají pronajatý apartmán asi kilometr od nás směrem k pobřeží. Jonáš si může vybrat, zda bude zůstane s námi a zachová naše pubertální trio pohromadě či dá přednost rodině. „Já si prohlídnu dům i náš apartmán a rozmyslím se,“ hlásí nám během pauzy ještě cestou. „Tak co Jony, jak ses rozhodl? Zůstáváš nebo se jedeš s vašima podívat na ubytko?“ sonduju po příjezdu. „Cože, teto?“ vykoukne z prostřední ložnice za Edoušovými zády, kde si právě vybalil kufr.

Tomáš s Terezou a menšími dětmi odjíždějí do apartmánu, Bohouš s Jeronýmkem a my s manželem obsadíme, co zbylo z horního patra, vybalíme a kvečeru nás přivolá dolů na terasu vůně grilovaného masa. Vrací se i Tereza s rodinou. Bude opulentní braai. Strýc připravuje tolik křehkých a šťavnatých hovězích steaků, že jestli je máme všechny sníst, měl by k nim rovnou servírovat i paví pera. Jídla je zkrátka taková hromada, až manžel znejistí a opatrně se ho zeptá, jestli na večeři přijde i jeho syn s celým svým ragbyovým klubem. Chris k tomu míchá barevné saláty ze všech dostupných druhů zeleniny, avokáda a sýrů. „Gabi,“ přikryje mi Josef okázale talíř kilovým steakem, „tohle jsem griloval jen pro tebe, you have to eat it!“ pronese svou unikátní czenglish, před níž by závistí zesinal leckterý člen korporátního středního managementu. Ovšem u strýce se nejedná o pózu, ale o adaptaci způsobenou více než třicetiletým pobytem v zahraničí, díky níž je každý náš rozhovor konverzační delikatesou.

Nejsem v tom sama, steaky je postižen i celý zbytek výpravy, včetně dětí. Abychom úspěšně splnili zadaný úkol, musíme hovězí pořádně spláchnout několika lahvemi Savanna. Děti a puberťáci se musí spokojit s limonádou, o Savannu se s nikým nedělíme. „Děcka, dáte si se mnou whiskey? You have to drink whiskey, to byste mě jinak urazili,“ dostáváme od strýce na výběr. Urazit samozřejmě nikoho nechceme, a tak si whiskey dáme. A potom neurazíme ještě několikrát. „Já budu mít zítra babalas jako prase,“ svěří se nám Josef asi po čtvrté sklence. „Cože?“ nechytáme se. „No, babalas, tak tady černoši říkají tomu…no, jak se to řekne…hangover.“ „Jo, kocovina,“ dojde Tereze, „já myslím, že zítra budeme mít babalas všichni.“