S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Libo-li služebnictvo?

Milé dámy, představte si, že máte doma služku…Už? Fajn. A teď si představte, že ta služka nejste vy. Zdá se, že v JARu pochopili, že dělba práce neznamená, že v pondělí vysávám, v úterý vytírám, ve středu peru a ve čtvrtek žehlím.

Proto zaměstnávají Pamelu a nejsou v Jižní Africe výjimkou. Pomocníky v domácnosti zaměstnává skoro milion jihoafrických rodin. Pamelina náplň práce spočívá přesně v těch úkolech, jež my, úderné středoevropanky, bez přemýšlení zvládneme po práci před tím, než s děckama sedneme k úkolům. Myje nádobí, samozřejmě v myčce, mopem občas pošudlá podlahu a je jasné, že povlečení pro nás taky převlékala ona.

„Chris, proč vlastně Pamelu zaměstnáváte na plný úvazek? Zas tolik ji nepotřebujete, ne?“ zajímá mě. „Nepotřebujeme, ale z čeho by jinak živila rodinu?“ nabízí mi Chris úhel pohledu, který mě jako Středoevropanku hned nenapadl a pokračuje: „Pamatuješ si Annu?“ ukazuje na další černošku, která kolem mě prochází s plným talířem nahoru do jejich bytu nad garáží. „Pamatuju, ale ona sloužila u vás v Jo’burgu, ne?“ „Ano, a když jsme se stěhovali, chtěla jsem ji propustit. Jenomže ona se rozplakala, že prý u nás sloužila celý život a že teď němá kam jít a prosila mě, jestli u nás může zůstat. Nakonec jsme ji vzali s sebou. Pamela tady pracovala už předtím, než jsme se přestěhovali. Tak teď máme služky dvě. Ale nakonec jsem ráda, Anna mi aspoň pomáhá starat se o mámu,“ odhaluje mi Chris pavučinu vztahů, kterých se účastníte, když vám v JARu někdo vytírá podlahu a myje nádobí.

Nejde jen o to, že hospodyně dostává měsíční gáži. S nájmem úklidové služby se občas zavážete k podpoře celé její rodiny. „Joseph,“ dramaticky povzdechne Pamela, dosedne na židli a schová hlavu do dlaní. „Co se děje, Pamela?“ Napínavá pauza, Pamela zhrouceně sedí u stolu, zazní ještě drásajícnější zavzdychání: „I need money. Potřebuju peníze.“ „Kolik?“ „Pět…pět tisíc randů.“ „Cože?! Tolik?“ „Joseph, já je ale potřebuju,“ zakvílí Pamela, „synovcovi na školu, Joseph, přece mu nezničíš budoucnost.“ „Dobře, dobře…ale budu ti to strhávat z platu.“

Zásadní roli v zaměstnávání služebnictva samozřejmě hraje i fakt, že hospodyně na plný úvazek v Jihoafrické republice dostane průměrně měsíčně zaplaceno tolik, jako utratíme my s manželem, když naši smečku vyvezem na jeden den do aqualandu. Bere okolo 5000 Kč za měsíc. Pomocníka na zahradě docházejícího dvakrát týdně si můžete dovolit, když si párkrát cestou do práce odřeknete kafe. Za jednu návštěvu si vydělá v přepočtu okolo 250 korun. Ostatní podmínky, jako stravu, ubytování, případně příspěvek na dojíždění se domlouvají případ od případu.

„Vidíš tam toho guy? Tam toho, jak myje windows,“ zeptá se mě strýc, a pak vysvětlí, že ten guy je jeho charity, že je moc ochotnej, to jo, ale úplně blbej. Dělal pomocníka zahradníkovi, kterej died, umřel a oni ho zdědili. Chodí dvakrát týdně. Jenomže by asi těžko sehnal jinej job, tak se strýc Josef dost nadře, aby mu vymyslel práci. Nedávno se mu ale zadávání úkolů ještě víc zkomplikovalo, bo guy při plení záhonu vytrhal všechny nerozkvetlé lilie a ještě je donesl hrdě ukázat jako kocour myš. Od té doby se jeho činnost smrskla na umývání čehokoliv, na tom prý nemůže nic podělat. Proto je strýcovo auto čistější než papamobil a windows průhledná tak, že sem tam potkáme ptáka s otřesem mozku.

„Taky bys ji chtěla mít doma, že?“ zeptá se mě Tereza, když vidí, jak závistivě pozoruju Pamelu při skládání nádobí po našem obědě do myčky. „Ani mi nemluv.“ Do mého pocitu sebelítosti ještě zabodává strýc žhavý pohrabáč svou nonšalantní otázkou: „Holky, why vy si u vás doma nenajmete nějakou uklízečku?“ Je to, jako by se ptal brigádnice ve zlatnictví, proč si nekoupí ten perlový náhrdelník. „Bo my žijeme v Evropě. Abych zaplatila uklízečku, musela bych si sehnat druhý džob. Asi bych musela chodit někam uklízet,“ kontruje Tereza. Objekt naší konverzace, Pamela, mezitím douklízí nádobí, zapne myčku a já jí přinesu k vyprání špinavé prádlo. Obě jsme spokojené. Já proto, že vím, že nejpozději zítra najdu na naší posteli pečlivě poskládané komínky vyžehleného oblečení a ona zase ví, že si nějakých pár randů přivydělá. Až odjedeme, bude mi Pamela moc chybět.