S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Krádež a adrenalin

Když už spácháte tu nepředloženost, jedete do JARu, ještě k tomu s děckama a nacházíte se na východním pobřeží, uShaka Marine’s World prostě musíte navštívit.

„Někdo nám štípnul poklice z auta,“ hlásí nám Tomáš při ranním srazu před hotelem. Toho, že máme poklice jsme si všimli, až když je někdo ukrad. Obhlížíme naše vozidlo: „Nám ještě ne, ale vsaď se, že až se vrátíme, tak už je mít nebudem,“ utěšuje Tomáše manžel. Chvíli váháme, co dělat, ale pak si takovou drobností nehodláme nechat pokazit den a podle plánu vyrážíme vstříc zábavě. Pět minut volné chůze stačí, abychom se dostali k pokladnám uShaka Marine’s World. Za cenu přibližně tříhodinového vstupného do našeho městského aquaparku kupujeme lístky, v jejichž ceně je celodenní vstup do mořského akvária - v němž můžete, kromě jiného, šnorchlovat se žraloky - na delfíní a lachtaní show, která probíhá v pravidelných intervalech, a do zóny s tobogány, z jejichž vrcholků se vám naskytne děsivý pohled přímo dolů, zato úchvatný výhled na otevřený oceán.

Nejdřív míříme do akvária ve tvaru podmořského vraku, po nakloněné plošině scházíme do podzemí. V poklidném přítmí procházíme jednotlivé místnosti a prohlížíme si, jak se v akváriích prohánějí ryby a rybky různých tvarů a barev, mořští koníci, rejnoci, žraloci, obtloustlý návštěvník se šnorchlem v neoprenu… „Mami, co to je?“ ukazuje mi Jeronýmek nad hlavu. „Kormidlo,“ odpovídám, „to normálně bývá na podlaze, na palubě kapitánského můstku, ale tady jsme jakoby v převrácené lodi,“ uvádím na pravou mírou, aby náhodou v budoucnu dějepisáři netvrdil, že když chtěli Portugalci objevit novou obchodní cestu do Indie, museli se k řízení lodi zavěsit na strop. V další části je zas mírně nakloněná podlaha: „Ty jo, dobrý optický klam, též tě z toho bolí hlava?“ ptám se Terezy. „Jo, ale doteď jsem myslela, že to je z těch dvou sedmiček vína, co jsme včera ztrestaly.“ „Nás taky bolí hlava,“ využijou konverzace naši drazí teenageři, „my už chcem na ty tobogány.“ „Tak dobře“ zamáváme do akvárka na rozloučenou obtloustlému turistovi v neoprenu a odcházíme.

Samozřejmě, že Edoušovi hned padne zrak na trojici nejvyšších skluzavek hned u vstupu: „Mami, tak tam musím!“ „Počkej, já to nejdřív vyzkouším, ať si náhodou neublížíte,“ z minulých návštěv mám zafixované, že tahle skluzavka je ještě o fous bolestnější než sledování grimas našeho současného ministra zahraničí. Podle toho, co tvrdí na webovkách, je to nejvyšší skluzavka v Africe. Osmnáctimetrový šus, přičemž pár metrů zpočátku se na ní letí volným pádem. Jak vypadá dojezd si raději nepamatuju. V parném jihoafrickém létě se z posledních sil vyplazím na toboganovou věž a pohled dolů mě vyvede z omylu, že vyšší tepovku už mít nemůžu. Jenže tam pod sebou vidím tři miniaturní puberťáky, kteří mě se zakloněnýma hlavama dychtivě pozorujou. Vyměknout nepřichází do úvahy, zruinovala bych si svou pečlivě budovanou rodičovskou autoritu. Podle pokynů plavčíka zkřížím ruce na ramenou a nohy v kotníkách – jako každá slušná holka – a skočím. Po dojezdu ještě chvilku počkám, až mě doženou plíce, které jsem nechala nahoře a už si vybavuju, proč jsem si poslední fázi tobogánu vymazala z paměti.

Edouš s Bohouškem poslušně čekají na výsledek testu: „Mami, tak co, můžem?“ nedočkavě na mě doráží. „No, jestli chcete zažít klystýr, tak klidně,“ pokrčím rameny. „Cože? Co to je klystýr?“ zmateně se zeptá Bohoušek. „To uvidíš, až přijedeš dolů.“ Zatímco starší hoši chvíli váhají a předvádějí jakýsi náznak pudu sebezáchovy, Jeronýmovi je úplně jedno, co jeho zadek dole čeká: „Mami, mami, podívej, tady,“ ječí na mě z těch osmnácti metrů a než se stačím otočit, hupsne dolů. „To bylo super,“ zakření se, když probíhá okolo, aby mohl jet znovu.

Dosyta se vydovádíme v tobogánové zóně, odskočíme si i na lachtaní a delfíní show a v pět odpoledne se necháme vyhodit, bo zavírají. „Co jsem vám říkal? Měl jsem pravdu, nemáme je,“ téměř radostně zvolá manžel před hotelem při pohledu na naše očesaná kola. Shodneme se, že by se nám pro pojišťovnu hodil nějaký protokol o tom, že jsme škodu nahlásili na policii. Požádáme proto manažera tohoto hotelu, pana Zaina, jestli by mohl zavolat na policii. Pan Zain se při zjištění, co se nám stalo, spravedlivě rozhořčí, prohlásí, že „tady jsou všichni zloději a hovada,“ a volá na policejní stanici. Podle toho, jak huláká do telefonu, pochopím, že poklice nějaké party bělochů nechávají příslušníka na druhém konci chladnějším než tekutý dusík a že si kvůli nám není ochoten ani zavázat tkaničky, natož přijet. Ale jelikož pan Zain je manažerem tohoto hotelu a o jeho hosty musí být postaráno, jen tak se nevzdává, a nakonec z policisty vydoluje slib, že to dojede vyšetřit. Máme prý na něj počkat. A tak čekáme. Dodnes.

(pokračování zítra o kusu žvance)