S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Kolébka lidstva

Přebíráme vozidla, měníme orientaci doleva a vyrážíme odškrtnout si první položku z bohatého seznamu míst k poznání.

Cestou se na každé křižovatce snažím jakožto navigátor manželovi pomoct a rozklíčovat, kdo má vlastně přednost. Stopky jsou nakreslené na každé straně příjezdu do křižovatky a my docházíme k závěru, že přednost má ten, kdo přijel dřív.

Naše první kilometry symbolicky míří ke kořenům, tam, kde se savanou toulali naši předkové, čímž nemyslím naše prababičky. Jedeme do Cradle of Humankind - Kolébky lidstva, zapsané v Seznamu světového dědictví UNESCO, konkrétně do Sterkfontein caves, kde byla v roce 1947 nalezena mimo jiné téměř celá lebka Mrs. Ples druhu Australopithecus africanus nebo nejúplnější objevená kostra hominina s poetickým posmrtným jménem „Little foot.“ Předpokládám, že zaživa se jmenoval jinak nebo se možná tenkrát vůbec nejmenoval.

Prohlídku jeskyní stíháme na poslední chvíli. Průvodce svou prací žije a odkrývá nám tajemství a průběh probíhajících výzkumů. Australopithecové v podzemní jeskyni nežili, kosti se tam našly proto, že tam občas prostě spadli a umřeli. Jak tak se svou výškou 1,2 až 1,4 metrů bloumali vysokou trávou krajinou, občas šlápli vedle a propadli se zerodovaným povrchem o pár metrů níž. Taky nás upozorňuje na skutečnost, že evoluce v přírodě funguje tak, že původní druhy, u nichž nastal nějaký vývoj, zanikly a jsou nahrazeny druhy adaptovanými, proto máme s opicemi sice společného nějakého předka, nicméně nemůžeme z nich pocházet, a to z toho prostého důvodu, že opice na světě pořád existujou. „Ufff, to mě uklidnil,“ šeptám manželovi „já si doteď myslela, že naši tři démoni jsou kříženci paviána a šimpanze.“

Naši tři démoni mezitím pozorně naslouchají průvodci i našim pokusům o tlumočení. Edouš a Bohouš svýma posunkama nepříbuznost se šimpanzema vyvracejí a Jeronýmek je hluboce zamyšlen. Zaujala ho myšlenka, že nalezené kostry jsou asi tři a půl miliónu let staré, zároveň ho stále ještě úplně neopustila příchylnost k víře: „Mami, a Australopithecus byl dřív nebo později než Adam a Eva?“ Srovnávat čas vzniku Australopitheca a Adama a Evy mi přijde jako zjišťovat, jestli je starší Eliška Přemyslovna nebo Popelka. Ale co já vím, co z toho je pohádka. Možná se Bůh nechal inspirovat všemi těmi Australopithecy, Homo erectus, Homo habilis, Homo sapiens, až nakonec stvořil Homo sapiens sapiens, člověka moudrého tak, že se drží v šachu atomovými zbraněmi a ničí si zemi, která ho živí. „Co myslíš ty, Jeronýmku?“ neodpovím mu nakonec, ať jeho hlavičku nezatěžuju veškerými problémy lidstva. „Já myslím, že Australopithecus byl dřív.“ Máme vyřešeno a můžeme se kochat.

(pokračování zítra o ohlušující noci)