S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Ještě že máme ty fazole

Strava je pro naši výpravu velké téma. Když jste na dovolené s děckama a s chlapama, ať už na chalupě v Jeseníkách, all inclusive pobytu v Turecku nebo třeba letíte za rovník,

stejně po většinu času řešíte stav jejich trávicího ústrojí. Navíc v JARu je pro nás zásobování proviantem zdrojem mocných zážitků.

Je totiž rozdíl, jestli nakupujete poblíž metropole ve Food Lover´s Market, kde si naše výprava odhlasovává, že v JARu zůstanem natrvalo, bo už jen regály v oddělení zeleniny překypují rozličnými druhy hroznového vína, melounů, ananasem, papájou, banány, buď vcelku či nakrájenými na kousky v různě velkých baleních a směsicích. Vše tak čerstvé a šťavnaté, jako byste sklízeli přímo ze stromů a keřů za ranního kuropění. A to nemluvím o výběru cereálií, pečiva, masa, o pultu s teplými pochoutkami… Když děti navíc uprostřed supermarketu objeví stánek se zmrzlinou a ledovou tříští, dostávají se do nirvány i ony.

Anebo jestli se stane, že cestou na východní pobřeží musíte nakoupit v Heidelbergu ve Sparu. Spar v JARu je rozšířený řetězec, prakticky v každém městě na nějaký narazíte. A naprosto pochopitelně, ale - protože jste v JARu - tak nelogicky, očekáváte, že všude bude vypadat víceméně podobně. U nás taky nepoznáte, jestli jste v Bille v Brně, Hradci Králové nebo v Třebíči. „Fuj, tam nejdu,“ vzpírá se u vchodu Jeroným, „tam to smrdí, jako když jdu vynést koš.“ Má pravdu. Nad stavem zdejší prodejny by horlivý úředník hygieny zajásal hned po vstupu a rovnou by vypnul fotobuňku u dveří. Tady by lupou na obalech hledat nemusel, jestli nějaký salám překročil datum spotřeby. Tady by se před ním plesnivé sýry a zkažené šunky seběhly a začaly se hádat, kdo je starší. Víme, že jinde nakoupit nestihnem, a tak se musíme ponořit do atmosféry. Zápachem tak hustým, že i mouchy se jím prodírají pomalu, se podél nechladících chlaďáků netečně plouží personál. Na nákup máme tak minutu. Jen tak dlouho jsem schopna zadržet dech. Nakonec seberem odvahu něco do vozíku přihodit. Zhruba za 400 kilometrů v Harrismithu si dnes na večeři prostě dáme plechovku fazolí a toastový chleba.

Harrismisth využívá své strategické polohy tranzitní destinace napůl cesty mezi Jo’burgem a Durbanem. Do města přijíždíme v osm večer a všude je samozřejmě dávno zavřeno, okolo nás pusto jak v Černobylu. Ještě že máme ty fazole. Projíždíme setmělými ulicemi kolem omšelých přízemních staveb po rozbitých cestách, vítr sem tam přes cestu přežene list či mikrotenový sáček. Dostaneme se na určenou adresu před zavřenou bránu a recepční nás dlouho drží v napětí, zda dnes budeme mít kde spát.

Když už po čtvrthodině vyzvánění telefon zvedne, rozumím mu asi jako indickému helpdesku. Nakonec se pochopíme a jsme vpuštěni. „Kdy budete zítra odjíždět?“ ptá se nás s hrůzou v očích, že bude vstávat ve 4 ráno, od té doby totiž umožňují check-out. Uklidním ho, že takový výkon od nás nelze požadovat a vykodrcáme se nejdřív v devět. „Thank you, ma’am, thank you very much,“ dojatě děkuje a já mám radost, že jsem dnes někomu udělala radost.

S noclehem jsme tentokrát měli štěští. Kromě nás je tady ticho. Děcka provedou zábor nejlepších pokojů a nám, sešlým rodičům, velkoryse ponechají každému zbylé postele. Ubytujeme se a během skrovné večeře na terase s nádherným výhledem na nedalekou stolovou horu probereme zážitky posledních dnů.

(pokračování zítra o poměrech na cestách)