S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Igelitové domy

V Durbanu už jsme se zážitky nasytili. Zažili jsme mořské proudy, krádež, průpravu na kolonoskopii, viděli jsme žraloky a naštěstí jen z okna sídliště za hotelem, které jako by vypadlo ze stránek knížky My děti ze stanice ZOO.

Stačilo a odjíždíme.

Pan Zain, manažer tohoto hotelu, nám po zběžné prohlídce vyklizených pokojů vrátí zálohu. „Znamená to, že nejsme čuňata?“ ujišťuje se Bohoušek. „Přesně tak.“ „Takže mi od teďka nebudeš říkat, že to v mojem pokoji vypadá jako v chlívě?“ „Drahoušku, myslím, že si laťku nasazuješ moc nízko. Tady je guru hygieny každý, po kom nemusí pokojská splachovat záchod.“ Pan Zain, manažer tohoto hotelu, se s námi srdečně rozloučí. Rozloučíme se i s vrátným, který celou dobu střežil naši bezpečnost. Být to v Evropě, střežil by ji oblečený v hotelové uniformě, tady posedával u vchodu v neprůstřelné vestě vyzbrojený pistolí.

Tereza s Tomášem odjíždějí se svým cirkusem, my je následujeme s naší smečkou. V autě Jeronýmkovi nejde zapnout pás. „Ježiš, do děláš? Počkej, já ti pomůžu,“ snaží se mu ho dopnout Edouš. „Jau, ty mě taháš, ty debile,“ zařve na něj Jeroným. „Jeronýme, jak to s bráchou mluvíš?“ vkládám se do situace, „on ti chce pomoct, měl by’s mu spíš poděkovat.“ „Ale on mě tahal.“ „Zatahal tě, protože ti pomáhal. No, tak jak mu řekneš. Přece dě….dě….,“ napovídám mu. „Děbile?“ zkusí po chvilce váhání. Takže výchovu bychom pro dnešek měli.

Najíždíme na výpadovku směrem na jih a nevěřícně pozorujeme okolí. V pravém pruhu tříproudé rychlostky se choulí okolo padesátky provizorních stanů. Co stanů. Stan by tady v té bídě působil jako luxusní novostavba. Přímo na asfaltu silnice tu vegetí asi stovka černochů, zřejmě přistěhovalců z nějakého z okolních států, pod přístřešky z černých igelitových pytlů podepřených klacky. A nevypadá to, jako by si sem zajeli přes den na piknik a navečer se měli vrátit domů. Ani si nevšimnu, že by něco prodávali. Zdá se, že tady už nějakou dobu přežívají. „Kluci, podívejte se ven. Představte si, že takhle někdo opravdu žije. Vzpomeňte si na to, až vám někdo bude tvrdit, jak strašně špatně se u nás máme.“ A to už bychom ale fakt tu výchovu pro dnešek měli.

Necháváme Durban za sebou a mně zvedne náladu vědomí, že dnes pojedeme jen sto kilometrů, slabou hodinku a půl. Když projíždíme úsekem mezi Umbumbulu a Dududu, vím, že už nejsme daleko. Silnice se vine kolem pobřeží, místy prosvítá výhled na Indický oceán a na konci dnešní cesty nás čeká naše pohostinná rodina, která na večer připravuje braai z množství hovězího, jako by měl přijet ragbyový klub a která má větší odvahu než lovci tornád, protože nás na deset dní vezme pod střechu i s naší smečkou.

(pokračování v srpnu třeba o tom, jak se projedeme nad propastí, potkáme přerostlý hmyz, jak se rodí krokodýli, o výpadcích proudu v Johannesburgu a o služebnictvu.)