S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Fakt letíme

Při plánování cesty jsem z tuzemských dopravních prostředků vynechala snad jen parník. Vyjíždíme před osmou ráno tramvajkou na nádraží, vlakem do Prahy, metrem a busem na letiště.

Tam Jeroným během čekání na odbavení několikrát Samovi a Elince důvěrně pošeptá, aby to slyšela celá fronta: „Jestli to letadlo spadne, tak všichni umřeme. A letadla padají.“ Když to zopakuje popáté, musíme ho okřiknout, protože Elinka začíná přemýšlet, že se jí vlastně nikam letět nechce a Sam se táty ptá, jestli vzal padák.

Naše letadlo nespadlo. Dolétáme do Káhiry, kde přestupujeme na další let do JARu. V Káhiře vás při bezpečnostní kontrole donutí sundat si boty a pak si strážkyně brány, pokud jste žena, pohmatem zjistí i velikost vašeho spodního prádla. Ale já vlastně docela chápu, že si práci potřebujou zpříjemnit. Bo když se přibližně třicet arabských fotbalových fanoušků zuje, je třeba ten zážitek něčím kompenzovat. Po celkovém osahání už jen přežít noční let a druhý den v sedm ráno místního času (šest ráno našeho) vystupujeme my, oka nezamhouřící dospělí rozlámaní jak sušenky v aktovce, a naše energické dorůžova vyspinkané potomstvo, na letišti v Jo’burgu.

Míříme k pasové kontrole. Ta představuje poslední překážku mezi mnou a dovolenou. „Usmívat se!“ dloubnu svoje chlapečky do zad. I na ně zjevně doléhá tíha nadcházející situace a pochopení, že nejde o žádnou matčinou blbou fotku, bo okamžitě uposlechnou. Na slečnu za přepážkou se zubíme, jak figuranti na fakultě zubního lékařství. A společně s pasy, které jí postupně předávám, před ní defilují naši zkoprnělí potomci. Nevím, jestli ji oslňujeme nebo děsíme, každopádně nám popřeje krásnou dovolenou a my jsme fakt v Africe!

Teď už jen najít kufry a pana Mpho z autopůjčovny. Obojí je na svém místě. Pan Mpho nás vítá širokým bělostným úsměvem v tmavé tváři, klíčky a testem z finanční gramotnosti. Vyhodnotí mě jako dostatečně naivní bělošku a sděluje mi naprosto výhodnou a úžasnou nabídku. Místo zálohy 20 tisíc randů můžeme zaplatit pouze 6400 randů. Až auto vrátíme, půjčovna nám ze zálohy pošle 5000 randů zpět. Po nočním letu sice můj mozek pracuje rychlostí řeckého státního úředníka, ale i tak mi výsledek té slovní úlohy dochází: „Jestli to správně chápu, vám tedy pak zůstane 1400 randů.“ „To sice ano, ale ten zbytek, co vám teď zůstane ze zálohy, můžete utratit na dovolené a udělat si ji hezčí.“ No jo, to je Afrika. S díky za jeho starost o naše blaho na dovolené odmítám.

(pokračování zítra o křižovatkách a kostrách)