S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Dnes se ještě nevyspíme

Krasová jeskyně se předvádí v celé své kráse. Ve vysoké hlavní síni visí ze stropu stalaktit ve tvaru slona, z jiného úhlu připomíná jeho obrys kontinent Afriku. Afrika je na sebe hrdá i deset metrů pod zemí.

Opodál se rozkládá podzemní jezero s křišťálově čistou vodou. Edouš machruje, že si tam půjde zaplavat, nakonec se ale spokojuje s pořízením několika fotek. Na prohlídku máme čtvrt hodinky a už nás průvodce posouvá dál do stále se zužujících jeskynních chodeb. Děcka průchod zvládají v pohodě, zato za sebou slyším manžela mumlat si, že má pocit, jako by se znovu rodil. Za pár minut náročnějšího pochodu vidíme světlo na konci jeskyně. A jsme venku. „Jak daleko to máme do ubytka?“ zjišťuje Tereza po skončení prohlídky. „Je to kousek, půl hoďky,“ ujišťuju ji.

Byla by to slabá půl hodinka, kdyby nás cestou nenavigovalo stádo krav. Po hodině sledování kravského zadku přijíždíme naprosto vyšťaveni k rezortu s apartmány obehnanému vysokou zdí a ostnatým drátem - což nás zrovna nepřekvapuje, protože všechny lepší domy v Jižní Africe stojí za vysokou zdí s ostnatým drátem – ale hlavně se těšíme, že se najíme a po vyčerpávajícím dni v klidu zalehneme do postele.

To se ale pleteme. Místo do oázy klidu přijíždíme na technoparty bez publika. V pět hodin odpoledne duní areálem taneční hudba, na kterou nikdo netančí. Jen opodál u repráků posedává pět zřejmě hluchých černochů a v bazénu se cachtá jedna rodinka. Nechci být hned po příjezdu prudná jak třídní na lyžáku, proto se opatrně ptám, jak dlouho to tady bude řvát. „Nebojte se, v deset to vypnem,“ odpoví mi konejšivě recepční. Má pravdu. Po pěti hodinách trýzně, přesně v deset, ten útok na duševní zdraví fakt vypínají. A ve čtyři ráno začínají vedle v aparmánu nanovo.

(pokračování v pondělí o otrlých paviánech)