S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Chátrající Durban

Durban je na první pohled podobný jakémukoliv většímu evropskému městu. To byste se ovšem nesměli rozhlédnout podruhé.

Při bližším ohledání, během projíždění centrální částí, okolo cesty liduprázdnou, čiší z městské zástavby, obrovských kancelářských budov rozličných tvarů a vysokých paneláků atmosféra rozkladu a zmaru. Fasády jsou ošuntělé, budovy, které nemohly být postaveny až tak dávno, nemají okna, ani dveře. Divila bych se, kdyby uvnitř na schodištích zbylo aspoň zábradlí. Jak vám to co nejlíp přiblížit? Prostě jako bychom se pohybovali v zapovězených uličkách té části Ostravy Přívozu, kam se - dobrovolně - vydávají jen jejich stálí obyvatelé a - z pracovní nutnosti - pouze sociální pracovníci.

Jak se blížíme k pobřeží, a tím i k našemu hotelu, ulice se zalidňují. Pár bloků od pobřeží už je vysloveně plno, černoši se pomalu procházejí, v nahodilých místech přecházejí šestiproudovou silnici, proplétají se mezi auty a ignorujou semafory, zřejmě je považujou za jakýsi druh zbytečného street artu. „Dýchej zhluboka, nikam nespěcháme. Hlavně nikoho nepřejeď,“ apeluju na manžela, bo vidím, že volant vzteky svírá tak křečovitě, až z něho udělal elipsu, „nebo nás tady všechny rovnou popraví na ulici.“ O dvě ulice dál zastavíme na křižovatce na červenou, přímo mezi auty v druhém a třetím pruhu klečí žebrák (poprvé tady vidím žebrat bělocha) a na ostrém slunci se kymácí vpřed a vzad. Za náš dvoudenní pobyt v Durbanu kolem něj v různou denní dobu projedeme ještě několikrát.

V hotelu stojícím přímo u pláže mi spadne kámen ze srdce na podlahu nablýskané čisté mramorové recepce. Chaos a bídu města jsme nechali za sebou. „Dobrý den, já jsem pan Zain, manažer tohoto hotelu,“ hrdě nás vítá pán za pultem, chce zálohu 500 randů za případné škody na vybavení a připojuje vysvětlení: „To byste nevěřili, jaké jsou někteří hosti prasata. Nedávno tady rozlili červené víno a utřeli to bílýma ručníkama. A to ani nechtějte vědět, jak po některých vypadá povlečení! Čuňata! Před půl rokem jsme to tady rekonstruovali, tak chceme, aby nám to tady v tomhle stavu vydrželo.“ „Děcka, sorry,“ obrátím se na naše kamarády, „tohle na Bookingu vidět nebylo. Ale tak aspoň do toho akvárka Ushaka to máme dvě minuty pěšky.“ „V pohodě,“ uklidňuje mě Tereza, „viděla’s to tady kolem? Mohli jsme dopadnout hůř.“

Vcházíme do chodby, která neospravedlňuje použitý minulý čas, co se týče rekonstrukce. Výtah v našem podlaží nezastavuje, na schodišti musíme s kuframa v každém patře obejít štafle a dva zedníky spravující díry v omítce. Nejsme si úplně jistí, že chceme vidět, co nás čeká na pokojích. Ty jsou ovšem čisté, vcelku prostorné, klimatizace funguje, povlečení je bez poskvrnky a k té plísni ve sprše se prostě otočíme zády.