S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Africký folklórní soubor

S plnými žaludky jedeme na kulturu. Naše půjčená Suzuki lezou do nejvyššího kopce v okolí, Botha’s Hill, s větším odporem než kardiak do sauny, ale nakonec to zvládnou. Zaparkujeme před recepcí PheZulu Village.

Atrakcí je zde na výběr více, ale na safari už se děcka vzít neodvážíme. Ačkoliv dnes jsme z hotelu v Durbanu ujeli slabých 50 kilometrů, předchozí cesta byla přece jen dlouhá a při další projížďce by si nejspíš nudou ukousali pásy, a ani žirafy a zebry by je od toho nemusely odradit. Taky jsme na safari už byli. Výlet do plazí zoo na krokodýly, hady a želvy mám v itineráři naplánovaný na později. Dnes jsme sem přijeli cíleně na tradiční tance kmene Zulu, podle něhož se tato provincie, KwaZulu-Natal, jmenuje. Tedy, já jsem sem přijela na tance, troufám si tvrdit, že všichni ostatní dospělí taky, puberťáci sem přijeli otráveně vzdychat, co to zas matka vymyslela a menším děckám je celkem putna co budem dělat, hlavně když pak bude zmrzka.

V kulturní vesničce nejdřív zjistíme, jak Zuluové bydleli. „Hustý,“ nakoukne Bohouš dovnitř tmavé hliněné chýše bez oken ve tvaru kopule, s kruhovým půdorysem o průměru asi pět metrů, se střechou ze suché trávy a s ohništěm na udusané hliněné podlaze, „ti Zuluové jsou chudáci, tady určitě nemají ani wifinu.“ Po prohlídce se usadíme v malém amfiteátru pro odhadem asi sto lidí a čekáme na vystoupení. A v tuto chvíli opět pochopím, proč sem tak ráda jezdím. Tady, na jednom z nejvyšších míst Údolí tisíce kopců vás ohromí pohled do nekonečné dálky na zelené vrcholky, po nichž cestují stíny líně plujících mraků. Tady, v tomhle zapadlém koutě na druhé straně rovníku vás přímo zavalí genius loci.

Naše rozjímání netrvá dlouho, přeruší ho rytmické bušení do bubnů. Začíná show. Jak vám to jen přiblížit? Náš ekvivalent Zulu tanců by asi bylo taneční vystoupení slováckého folklórního souboru ve vyšívaných krojích s juchajícími děvčaty a skákajícími mládenci za doprovodu lidových písní ve slováckém nářečí. Jen tady jsou kroje úspornější, hoši mají místo soukenných nohavic bederní roušku z kožešiny a holky nemají fěrtoch zdobený výšivkou, ale korálky. A nezpívají slovácky, mlaskají v zuluštině. Muži při tanci šermují oštěpy, aby dívkám dokázali, že za ně budou umět bojovat a vykopávají chodidla až nad hlavu, asi aby ukázali, že zvládnou jedním kopem omráčit antilopu. Dívky takový rozsah pohybu v kyčlích nepředvádějí, ale zpívají hezky. Hraná scénka znázorňující námluvy je výmluvná i v původním jazyce, ale překladatel nám alespoň osvětlí některé detaily. Například že když se hoch chce oženit s nějakou dívkou, musí se jí nejdřív zeptat a pak jejímu otci zaplatit jedenáct krav.

Půlhodinová show skončila, přichází čas na fotku. „Můžeme se s vámi vyfotit?“ požádám africký soubor lidových tanců. Jasně. Účinkující se rozestaví okolo nás a jedna ze slečen mrkne na Bohouška: „Ty jsi ale hezký chlapec, máš jedenáct krav?“ Díky její otázce vznikne fotka, která by v budoucnu zamotala hlavu nejednomu historikovi. Vedle směsice bělochů a černochů rozpačitě postává rudý Indián. Cvak. Jdu fotku zkontrolovat a jelikož slunce nebylo v nejvhodnější pozici, výsledek se mi moc nepozdává. Otočím se proto na patnáct zástupců kmene Zulu a, naprosto bezelstně a nezáměrně, předvedu vrcholný kousek mezinárodní diplomacie: „Můžeme se prosím vyfotit ještě jednou? Tahle fotka je moc černá.“

Další fotku jsme si udělat mohli. Kulturně obohaceni se vracíme na poslední noc do Durbanu a cestou ještě splníme prckům přání a zastavíme na zmrzku.

(pokračování v pondělí o cestě dál na jih)