Pár dopisů z houmofisu

Středa Dneska ráno mi při konferenčním hovoru s kolegy vtrhnul do pokoje Edouš, aby mi rozhořčeně, a hlavně nahlas, sdělil, že si mu Bohouš právě prdnul pod nos. Moje zběsilé mávání rukou pochopil tak, že svou stížnost má s ještě

důraznější artikulací zopakovat. Když jsem ho odtahovala do bezpečnějších míst a z doslechu, všimla jsem si, že Jeronýmek právě dokončil aplikaci mýdla na ruce na dlažbu v předsíni, a chystá se na podlaze přizabít. „Jeronýme, stůj!“ zařvala jsem, až ztuhl i pavouk, co si soukal pavučinu v rohu, pustila jsem Edouše a vydala jsem se to nebohé batole zachránit. Jenomže Jeroným odvedl opravdu velký kus práce a dlaždice kloužou kupodivu nejen dětem. Jakmile jsem vstoupila do předsíně, podjely mi nohy a já s hlasitým: „Do prdele!“ právě na tu svoji dosedla, za nehty omítku, jak jsem se snažila zachytit zdi. S elegancí medvěda na lední revue jsem se hrabala na nohy a Jeroným, který celou dobu stál bezpečně stranou, u té etudy vesele výskal, tleskal a solidárně vybízel: „Mama, ještě, mama ještě!“

Když jsem se úplně vyřízená vrátila k počítači, porada zrovna končila. Šéf mi nenápadně doporučil, že příště můžu kliknout na tu ikonu mikrofonu, co vidím před sebou. Pak prý je nebudu v konferenci rušit. A vůbec, nejspíš mi bude úkoly a informace posílat mailem. Je devět ráno, jsem znemožněná a naprosto vyčerpaná. Nevím, jestli to dnes přežiju.

Čtvrtek

Jeroným mě ráno vzbudil tím, že mi svým ukazováčkem odebral stěry z nosu. Asi má strach, že jsem kontaminovaná. Ještě ve stavu skoro obživlé mrtvoly jsem svým dobře naloženým mláďatům nachystala snídani. Já snídat nestíhám, teda nějak kulturně a v kuse. Když mě manžel viděl, že už potřetí odskakuju od snídaně, abych zabránila Jeronýmovi praštit Bohouše válečkem na těsto, udělal mi přednášku, že kolem dětí neustále skáču, jsem hysterická, mám se uklidnit a v klidu najíst. Poté se slovy „musím makat,“ zapadl do pracovny.

Asi to se mnou myslí dobře, ale i tak jsem se urazila. A poslechla ho. Uklidila jsem se do kuchyně, v klidu si uvařila čaj, nechala ho dlouze louhovat a poté ho pomalými doušky upíjela za rozvážného kousání koláčku. Všude vládlo ticho. Manžel měl pravdu, konečně jsem se cítila jako člověk.

Po návratu do obýváku jsem dokonce ani nezačala hystericky ječet. Jen jsem zcela v klidu zaklepala manželovi na pracovnu, že mu děkuji za radu, cítím se opravdu lépe, a že doufám, že brzo vymaluje stěnu v obýváku, kterou Jeronýmek právě postříkal opalovacím krémem. Já se za to obětuju a donutím Bohouška vyšťárat tu plastelínu, co nacpal do klíčových dírek. Ale teď se jdem s Edoušem učit. A potom musím taky makat.

Pátek

Dnes mě vzbudil řev. Jeroným ihned po probuzení kousl Bohouška do stehna a omluvil se za to Edouškovi. Opět tedy jedno zmařené klidné ráno. Doma mám takový bordel, že už k nám na okno nelítají ani holubi, bo se na to nemůžou dívat. Začínám se obávat, že současný stav na dětech zanechá dlouhodobé následky. Edouš se mě včera ptal, kdy skončí ten rouškový festival a Bohoušek se diví, proč Mickey Mouse nenosí roušku. Ještě, že už je pátek. I když vlastně teď je to asi jedno.