Myluju Majkla Džeksna

podává mi Jeroným ve školce v šatně obrázek se svým vyznáním, písmenka vyvedená s tou nejsvědomitější snahou malého předškoláčka, háček levituje kdesi v neurčitu, J směřuje naopak. „On by tě byl býval také miloval,“

jsem v pokušení odpovědět, ale použít taký humor, černější než Ostrava, mezi miniaturními skříňkami s motýlkem, medvídkem a sluníčkem, mně přijde cynické aj na mě.

Proto jen obdivně komentuju kupodivu poznatelnou postavu nakreslenou zepředu, zezadu, a dokonce i její půdorys z pohledu z dronu, klobouk na hlavě, sako zcela věrně poseto flitry, a zatím dlím v blažené nevědomosti o tom, jak mi dá synáčkův obdiv k zesnulé popové hvězdě zabrat.

Cestou domů začínám chápat. Drahoušek vyžaduje zodpovědět salvu dotazů zuřivější než na tiskové konferenci, jako například kolik má Majkl Džeksn bratrů a sester, jestli má psa, kdo je jeho maminka, je holka nebo kluk, proč má dlouhé vlasy a proč má tak divný nos.

„Mami, Majkl Džeksn je bíloch nebo černoch?“ „No, to je vlastně dost těžká otázka.“ „Já si myslím, že Majkl Džeksn je hnědoch.“

„Můžu Majkla Džeksna vidět v reálu?“ „To nepůjde, on už umřel.“

„A kolik roků mu bylo, když umřel?“ „Asi padesát.“ „Mami, ty taky umřeš, až ti bude padesát?“

Od té doby se Majkl stává všudypřítomným členem domácnosti. DJ Jeroným organizuje pravidelné každodenní dvouhodinové diskotéky Back to 80´s, během nichž napodobuje propracovanou choreografii svého idolu a mě nutí dělat mu křoví. Jakmile je vyčerpán, usedá na gauč a pro inspiraci sjíždí na youtube Majklovy začátky kariéry s Jackson 5. Vůbec celkově je jeho koníček časově náročný, bo dojít do školky, pozpátku trhavými přísuny s jednou rukou za kloboukem a druhou v rozkroku, nám trvá třikrát dýl než normálnímu bílochovi.

Majkl nám dělá společnost již několik týdnů a za tu dobu Jeroným zvládl docela obstojně doma v předsíni, venku na hřišti, cestou do obchodu i do školky, ve školce na dvoře, a dokonce i večer v posteli, natrénovat měsíční chůzi. Začíná hledat další výzvu a nachází. Majklův legendární NÁKLON. Pár dní doma potkávám maketu šikmé věže v Pise. Průběžně Jeronýmka odstavuju od skříně, o niž se opřel čelem či sbírám z gauče, na který upadl obličejem. Občas je taky potřeba setřít mu z čela bílý nátěr, když přepřáhne nápřah u zdi. A Jeroným stále není uspokojen. Ale nevzdává se.

Jednou zase fascinovaně sleduje záznam koncertu krále popu, já jen procházím kolem a prohodím: „Majkl u toho náklonu vypadá jako přilepený.“

Chyba. Já vím, já vím. Vím, že si mám dávat pozor, co mluvím. Synové mě vyškolili. Třeba už neříkávám: „Letím do práce,“ bo Edouš pak zjišťuje, na čem. Taky bych si už víckrát netroufla Bohoušovi sdělit „a zapiš si to za uši,“ bo to pak jde špatně dolů. A následky výzvy „hoďte po mně někdo ten ovladač,“ jsem pociťovala ještě dva týdny. Tentokrát jsem si prostě zas jednou dovolila ten luxus, nebýt chvíli ve střehu. Proto mě nakonec vlastně ani nepřekvapuje, že Jeronýmka přistihuju, jak sedí u sebe v pokojíčku na zemi, chodidla natřená bohatou vrstvou lepidla značky Kores, jak, velkorysým rozmachem odhazujíc tyčinku lepidla v dál, drobnými krůčky nedočkavě přebíhá po hustém koberci se středně vysokým vlasem a zastavuje se na naší nové vinylové podlaze před zrcadlem, aby si vychutnal svůj úspěch.

Jenomže Jeronýmek netuší, že z návodu uvedeného na povrchu kancelářské pomůcky sice vyplývá, že jím přilepíte třeba vystřiženou slepou mapu Česka do sešitu zeměpisu nebo papírovým andílkům křídla z vaty, ale nepíše se tam nic o tom, že udrží pokožku vašich chodidel neoddělitelně spjatou s podlahovou krytinou. Obzvlášť, když vaše chodidla po procházce po koberci vypadají, že jste našlápli dvě morčata. Náklon se tedy pochopitelně a opět nezdaří. Jeronýmek se rozpláče zklamáním a já při představě, jak tohle všechno budu čistit. Nakonec své dítě vynalézavé odstavuju ho od zrcadla a nesu do koupelny.

Ovšem vypadá to, že Jeroným je hrdina, že se jen tak nevzdá a že zábava rozhodně nekončí. Už ve sprše, zatímco mu sloupávám chlupaté lepidlo z chodidel, otře slzičky, spiklenecky na mě mrkne a slavnostně pronese: „Maminko, Majkl Džeksn neumřel. JÁ jsem Majkl Džeksn!“