Manželská autoškola

„Miláčku, klidně si to víno dej, budu řídit,“ nevědomky zatloukám do rakve našeho prozatím idylického vztahu hned celou sadu hřebíků. Za volant nasedám, i navzdory tomu, že jsem nepila, v povznesené náladě, že budu zas jednou užitečná. Startuju a povznesení vydrží zhruba do chvíle, kdy se z vedlejšího sedadla ozve: „Pás, ručka, blinkr!“ Poslechnu tedy instruktora autoškoly, který se zničehonic objevil vedle mě, a vyrážíme.

Musím přiznat, že na řízení zrovna expert nejsem. Na škále hodnocení řidičů byste mě našli nejspíš mezi pánem ve slamáku  s platem vajíček za zadním sklem a paní s fialovou trvalou a velmi silnými brýlemi, která si získáním řidičského průkazu splnila svůj velmi dlouhý životní sen. No, možná až za nimi. Ve dnech, kdy není zbytí a musím vyrazit autem, varuju všechny kamarády bydlící poblíž, ať raději nevycházejí z domu. Proto občasný komentář svého řidičského umění musím přijmout bez námitek.

Trasu s minimem levotočivých zatáček a složitých křižovatek mám namyšlenou a každá odchylka zavání možností, že způsobí mému životu i okolním řidičům nebezpečné trauma. Proto, když manžel najednou na křižovatce zařve: „Doleva!“, taktak že si to neprofičím křižovatkou rovně, přímo do výlohy pojišťovny s reklamou na povinné ručení.

Ještě jsem ani nestačila vydýchat šok ze změny trasy a už se na mě řítí zákeřný dotaz: „Jaká je povolená rychlost na nechráněném železničním přejezdu? Pochybuju, že sedmdesátka! Dávej trochu pozor!“ Tady musím souhlasit a pro jistotu ještě zpomalím, kdyby se náhodou náhle vyskytlo několik dalších lehce přehlédnutelných kolejí.

V domnění, že teď už bude manžel spokojený, se opřu do sedadla a začnu dýchat. „Přidej trochu, támhle na krajnici nás předběhl i ježek, a to vypadá dost nemocně,“ rýpe. Zaskřípu zubama a šlápnu na plyn tak, že dojedu vůz řízený podobným umělcem jako jsem já. „Předjeď toho vola,“ poradí mi má kdysi drahá polovička. A než ta informace stačí dorazit na příslušné místo v mozku a přeprat panický strach, který mě při předjíždění čehokoliv jímá, chytne mi volant a pokusí se manévr provést sám. „NESAHEJ MI NA VOLANT!,“ zasyčím a manžel překvapeně zapluje na své místo. Dokonce ztratí řeč. „Čtyřku, neslyšíš, jak ten motor řve?“ moc dlouho mu to nevydrželo.

Blížíme se k další křižovatce a k mé smůle nejsme sami. „Kdo má teď přednost?“ vyštěkne na mě nesnesitelný pan učitel. Čekám na nabídku možností a, b nebo c. Nepřicházejí. Horečně vzpomínám, co nabízely testy v autoškole:

A) přednost má vždy modré auto

 B) přednost má ten, kdo hlasitěji troubí

C) přednost mají všichni kromě mě?

Nakonec raději nechám jeho otázku bez odpovědi, počkám, až si řidič přijíždějící zleva poklepe na čelo a odjede a statečně se vřítím do křižovatky.

Jedeme dál a manžel to s marnými zvídavými otázkami nevzdává. Buď má obdivuhodnou trpělivost, masochistické sklony nebo se mě chce z nějakého důvodu zbavit. „Co je tohle za značku?“ vypálí další projektil. Přemýšlím. Přemýšlím dlouho. Zkouším, co by asi tak statná kráva v červeném kruhu mohla znamenat: „Zákaz vjezdu řezníkům?“ Můj milý choť si zoufalým povzdechem málem roztrhal průdušnici a obrátil oči v sloup tak, že si zkontroloval vnitřek hlavy. Pak zakroutil hlavou a raději neřekl nic.

Blížím se ke stopce. Pomalu přibržďuju, už už zastavuju a vtom pan instruktor zařve tak, jako bych právě porazila poslední žijící, a zrovna ten nejroztomilejší, exemplář medvídka koaly: „Pozor!“ Naprosto vystresovaná a na pokraji sil očekávám další výtku. „Tady´s mohla udělat chybu,“ dostane se mi objevného upozornění. A já se v duchu začínám kochat představou, že právě v tento okamžik a na téhle křižovatce vystupuji z auta a mířím daleko daleko měsíci vstříc v jeho bledém světle. K tomu mi ovšem chybí odvaha.

A tak místo toho poslušně mířím k cíli hledat vhodné parkovací místo. Což je na našem přeplněném sídlišti jako jít si v deset dopoledne koupit do Kauflandu banány v akci. Bez naděje na úspěch. A tak zastavuju před vchodem domu a muž vystupuje podívat se, zda se na nás tentokrát usměje štěstěna. Obhlédne parkoviště, vrátí se před náš vůz a začne divoce gestikulovat. S manželem žijeme poměrně dlouho a já se ráda vychloubám, že si rozumíme i beze slov. Tohle ovšem nebyl ten případ. Marně přemýšlím, jestli po mně chce, ať udělám kotoul vzad do stoje na rukou, převrátím auto na střechu nebo přejedu kolem procházejícího souseda. Takže raději nedělám nic. Nevím proč mému milému najednou rudne pokožka obličeje a hrůzostrašně nabíhá žíla na čele. Taky se chytá za hlavu a něco na mě řve. Neslyším, co to je, zato najednou přesně vím, co udělat.

A proto beze slova, pěkně vzorně a pomaličku vypínám světla, motor, pozvolna zatáhuji ruční brzdu, s rozvahou odepínám pás, pomalounku otevírám dveře, nejdříve vystrkuji ven levou nohu, pak pravou, vystoupuji a docela klidně, soustředěně a snad i s určitou noblesou upouštím klíčky do kanálu...