Když uslyším „obaly“, mám chuť skočit ze skály

Začátkem září se děcka vracejí do školy a já do papírnictví. Měla jsem sice letos v plánu, stejně jako každý rok, jít nakoupit školní pomůcky pěkně v klidu během posledních týdnů v srpnu. Fakt. Opravdu. A, stejně jako každý rok,

to nevyšlo. Prostě mi nepřálo počasí. Vždycky jsem vyšla do papírnictví, ale došla na bazén.

Proto sama sobě poslední prázdninový den nahlas spílám, dohněda opálenými prsty přepisuju seznam potřebných školních pomůcek pro svoje tři drahoušky, Edouše, Bohouše a Jeronýmka, na polovinu role toaletního papíru, bo jinam se nevleze, a vyrážím do papírnictví.

Dalo se to čekat, papírnictví je narvanější než japonské metro. Před ním fronta jak na penicilin. Stavím se do řady a přes výlohu pozoruju nelítostný boj o tužky číslo 1 a 2, voskovky a kelímky do výtvarky. Ve frontě vyřídím maily, vymyslím jídelníček na týden, sleduju schvácené a vyčerpané naštvané nakupující s nacpanými taškami potácející se okolo naštvaných čekajících ven ze dveří, zdřímnu ve stoje a, jen co mi klesne brada, přicházím na řadu. Nořím se tedy dovnitř obchodu a atmosféry, kde pozlátko naučeného civilizovaného chování okamžitě ustupuje pravěkým loveckým instinktům. Jediným trhnutím ruky rozvinuju toaletní seznam a je mi jasné, že nesmím zaváhat ani na pikosekundu.

Díky své výškové převaze ihned získávám krabičky s pastelkama, ty visí v horních řadách regálů. Osm jich sice nepotřebuju, ale když už jsem je ukořistila, přece je tam nenechám. Můžou se hodit. Lepidlo na papír je umístěno dole, několik centimetrů pod podpažím tatínka zpoceného jak po šichtě u vysoké pece. Na okamžik ztuhnu, ale pak se rozhodnu, představím si, že jsem u moře, zadržím dech, vrhám se pod hladinu a přihazuju tři kousky. Koutkem oka zahlédnu, že o pár metrů dál se válejí poslední lenochy. V podřepu se k nim rozběhnu, ale opatrně, bo jestli upadnu, skončím buď ušlapaná zaházená upadlými sešity, papírovými hodinami a složkami na písmenka nebo mě někdo zakopne pod regál, ať nezavazím. Naštěstí cestu ustojím, lenochy líně leží v mém košíku a já se rozhlížím a hledám to, pro co jsem hlavně přišla. Už je vidím, tamhle, na druhém konci uličky. Obaly!

Ovšem … než jsem došla k obalům, obaly došly. Naštěstí zahlédnu maminku jednoho Bohouškova spolužáka, bezradně stojící před prázdným regálem s pastelkama, svírající obalů celou hrst. Jak se mi teď počáteční úlovek hodí. Směňuju dvě krabičky za šest kusů formátu A4, další dvě za osm ápětek. Dokonce vydražím i svatý grál mezi obaly, obal univerzální. Stojí mě poslední nadbytečnou krabičku pastelek, kružítko a dvě gumy. Po hodině vycházím z obchodu, pomačkaná jak pracovní sešit z matiky na konci roku, lehčí o dvě tisícovky, zato těžší o přecpanou krosnu na zádech, z níž nahoře čouhá úhloměr a pravítko s ryskou a s rezignovaným prorockým pozdravem „brzo nashle“ se vybelhám od pokladny.

A mám pravdu. Po příchodu domů na mě vybafne Edouš: „dostali jsme nové učebnice do angličtiny,“ následně Bohouš: „máme nové pracovní listy do češtiny.“ Jeronýmek sice vybafne jenom: „baf,“ ale on je prvňák, on zrovna dnes fasoval učebnice nové a neobalené všechny. V mysli vyvstane jediná a tisíc otázek. Proč? Proč si umíme tak jednoduše komplikovat život? Proč musíme mít na výběr téměř tolik formátů učebnice základní školy jako pohlaví? Proč se nemůžeme shodnout na jednom, dobře, dvou velikostech? Pak si ale uvědomím, že lidi se nejsou schopni domluvit ani na tom, zda se má jezdit vlevo či vpravo a že nejeden Brit by se mnou u pinty piva zásadně nesouhlasil s prostým faktem, že nejlepší měrné jednotky jsou ty metrické a radši přemýšlet přestanu a udělám si kafe.

Po několika dnech se odvážím obchod navštívit znovu a naposled. Ze dveří už konečně nečouhá fronta jak na odbavení na letišti a ten pán, který před vchodem pospává s lahví piva v ruce, nevypadá na ztrhaného rodiče školního dítěte. Nakoupím potřebné obaly, a ještě spoustu nepotřebných, kdyby náhodou.

Prodavačce u pokladny s úlevou sdělím: „sbohem,“ odcházím křepce a s úsměvem a s pocitem lehkosti a konečně splněného úkolu vítězoslavně vstupuju domů. Tam mě hned za dveřmi vítá Bohouš: „Dík, mami, ale paní učitelka říkala, že potřebujem koupit ještě notový sešit. A obal.“