Blíží se Vánoce a Jeroným se stal jediným křesťanem v rodině

Náš osmiletý Jeroným se rozhodl být křesťanem. Jediným křesťanem v naší rodině, jak sám říká. Nechci ho podezírat z vypočítavosti. Že se tak stalo začátkem září po jeho prvním dopisu Ježíškovi, je jistě jen souhra okolností.

Já proti jeho směřování ani základním myšlenkám křesťanství v zásadě nic nemám, desatero přikázání mi dokonce přijde celkem fajn návod k použití života, když se nebere moc doslova, jen jsem zpočátku netušila, jak mi nová posedlost mého benjamínka zpestří podzimní období.

„Maminko, jsem pokřtěný? Jsem, že jo?“ ptá se mě jednoho dne zničehonic můj drahoušek a upíná na mě pohled plný naděje jak malomocný na Ježíše. Přestože si na Jeronýmkův kreativní přístup k životu postupně zvykám, přiznávám, že mě opět jednou vyvedl z rovnováhy. Hlavou mi probíhá peloton myšlenek, ale při pohledu do těch bezelstných doufajících očí nemůžu jeho naději zklamat: „Jasně, že jsi,“ zalžu bez mrknutí oka. Za to se určitě dostanu do pekla, já narozdíl od něj pokřtěná jsem. „Uf, to jsem si oddechl,“ zaraduje se a začíná po bytě rozmísťovat dárkové taštičky, aby mu Ježíšek měl kam dát ty dárky, které přinese.

„Já se tak těším na Vánoce, jak od Ježíška dostanu iPhone, iPad, virtuální realitu a tablet,“ opakuje mi několikrát denně Jeronýmek a moje námitky, že hlavní ctností křesťana je především skromnost, po něm stékají jako kapky deště po okenní tabuli. „Jeronýmku, ale to jsou dost drahé dárky, nevím, nevím, jestli ti je Ježíšek všechny přinese.“ „Přinese, on přece může všecko. A aspoň vám ušetří penízky, nebudete mi to muset kupovat na narozeniny,“ předvádí můj ohleduplný chlapec svou nezlomnou a z jeho pohledu naprosto oprávněnou logickou úvahu.

Kolem začátku listopadu se Jeroným do své role křesťana noří jak následovníci Jana Křtitele do Jordánu. Trousí poznámky jako: „Já jsem jediný křesťan z celé rodiny,“ a „škoda, že taky nejsi křesťan, to se v nebíčku nepotkáme,“ nebo povzbudivější „v nebi budeme vypadat, jako by nám bylo 23 roků.“ Když ovšem na mostě přes Ostravici začne básnit o tom, jak se těší, až bude lítat v nebíčku s tím Ježíškem, mírně znervózním, pro jistotu se postavím mezi něho a zábradlí a musí mi na svatou trojici přísahat, že s tím lítáním v nebi počká minimálně 80 let, nebo aspoň než umřu.

Jeronýmkova víra začíná vykazovat jisté znaky fanatizmu, proto jsem vlastně ráda, když začátkem prosince zaměstná svou hlavu druhým dopisem Ježíškovi. Jsem ráda, dokud si ho nepřečtu, neboť pochopím, že mého chlapečka pod stromečkem čeká nevyhnutelné zklamání:

AHOJ JEŽÍŠKU NEJHODNĚJŠÍ NA SVĚTĚ JÁ SI PŘEJU SVATOU BIBLY POTOM SI PŘEJU PLIŠÁČKA JEŽÍŠKA A PŘEJU SI LÉTAT JESTLI TO JDE A JEŠTĚ DŘEVĚNÝ KRUCIFIX A JEŽÍŠKOVÉ TRIČKO A JEŽÍŠKOVU MIKINU.

Po mém dotazu, jestli tento dopis nahrazuje dopis předchozí, se na mě Jeronýmek jen nevěřícně podívá a zakroutí hlavou. Jeroným je prostě doslova boží a já se přistihuju, že mu tu jeho víru docela závidím. Taky si přeju létat. Ale na nějaké rozjímání teď nemám čas, Ježíšek jde shánět svatou bibly, dřevěný krucifix a virtuální realitu.