Co dělat v blázinci, když člověk nežije

V blázinci neustále defilovaly nový a nový postavy. Sanitky s křížem pořád přivážely nový a nový lidi.

Jednou v noci přivezli holku. Smažka. Byl z ní cejtit ještě heroin, ale byla pěkná. Rysy už trochu přísný z fetu, ale vrozená krása furt převažovala. Bílý zuby. Čistý nehty. Dlouhý prsty.

Lítala po chodbě sem a tam s očima široko votevřenejma a brala lidi kolem ramen, smála se a pak zas odběhla jinam. Sedla si ke mě na pelest. Ptala se mě, jak se jmenuju, co dělám, proč jsem tady, koukala se mi do očí, strašně jí to zajímalo, přikyvovala hlavou, pak mě pohladila těma dlouhejma prstama.

Dal jsem jí přečíst svoje básně. Achichouvej. Ach, proč jsi mne opustila. Kam jsi odešla. Jsme všichni sami. Bla bla bla.

Jééé to je krásný. Můžu si to nechat?

No já nevim, to je pro někoho jinýho.

Aháááá, to nevadí, ale napíšeš mi taky takovou?

Určitě. Můžu to zkusit.

Jsi takovej hodnej, citlivej kluk.

No byla zfetovaná.

Pak ze mě vytáhla dvě cigára a odebrala se kouřit na ženskej záchod.

Druhej den vyšla na chodbu a řekla : Kurva tady je to tak depresivní, co tady budu kurva dělat?

Podepsala reverz a vypadla jak namydlenej blesk.

Za ní letěly její dlouhý, černý vlasy. Suprovej zadek ve značkovejch teplákách NIKE. Bosý nohy pleskající o dlaždice. Běžela za další jehlou.

Pořád lidi přiváželi a některý sami odcházeli.

Zapomněl jsem, jak se jmenujovala. Snad Linda nebo Marianna. Nebo Kristina. Nebo Marie.

A přivezli jinou, co se jmenovala Aneta. Nebo Anetta.

Byla to štíhlá a drobná holka s proříznutou pusou. Dlouhý, štíhlý nohy, dlouhý, štíhlý paže. Černý vlasy si scukla do culíku, políbila zrcadlo a vyrazila z pokoje zničit mi den.

Nejdřív mě stáhla o cigáro, jako každá smažka. Dal jsem jí ho.

Pak se začla vyptávat, jaký drogy sem bral.

- Všechny možný. Ale kvůli nim tu nejsem.

Vypadalo to, že jí to imponuje. Asi sem byl první chlap, kterýho poznala, bral něco a nedostal ho fet.

- A kvůli čemu tedá?

Pořád to vopakovat furt dokola. Nový lidi přijížděli a pořád dokola se mě ptali, proč teda. Proč teda vlastně?

- Kvůli holce.

- Ježíš, to je romantický.

Připadalo jí to tak romantický, že mě chtěla vošukat.

Neřekla to, ale bylo to jasný.

Kvůli holce.

Zřejmě jsem byl první chlap, co bral drogy, chlastal a přitom měl v sobě dost úcty k ženám, aby z nich byl schopen zešílet.

Komu by to neimponovalo.

No třeba mě. Vlastně mě to dost sralo. Vlastně jsem tam byl protože jsem chtěl na začátku proskočit skleněnou výlohou. Protože jsem chlastal a myslel na Ni, jak mě nenávidí. Vlastně mě to dost sralo všechny ty buchary do hlavy, prokalený noci, problitý rána, poztrácenej rozum, sebeúcta v prdeli.

Byl jsem tady, protože jsem chtěl udělat čáru tak tlustou, že ji nenarýsujou v žádný kanceláři. Čáru tak tlustou, že tlustější může udělat jenom smrt.

Chtěl jsem se tu dát dokupy. Poslední, co jsem potřeboval byl další divokej vztah s číčou, co poznám pakárně. S divoženskou, co má v očích neposednej oheň, kterej zahoří a řekne mi: já tě dostanu, i kdybych u toho měla uhořet. OBA UHOŘÍME.

Měl sem strach, že má pravdu a že oba uhoříme a tak jsem uvítal, když přišla terapeutka a s důvěrně známym pohledem unavenýho koně řekla:

Tak a jde se na pracovní terapii.

A šly se okopávat podělaný záhony s podělanejma bramborama. Šlo se na zahradu olemovanou kamenou zdí s odpadlou omítkou. Vytrhávat plevelný kytky, co voní a nechávat v záhoně to, co se dá žrát. To vlastně děláme celej život. Až nám nakonec zůstane jenom to žrádlo a nakonec nám bude vonět jen to žrádlo.

Daly se u toho kouřit cíga, daly se u toho vést řeči s bramborama. Daly se u toho vést řeči, který jsme znal jenom já a měsíc. A ten spal. Dalo se u toho dobře skřípět zubama.

A Aneta za mnou přišla, stáhla mě o cígo, řekla dík a její voči mi řekly: Stejně tě vošukám. Měla na sobě krátkou sukni a z ní vykukovaly ty její dlouhý, štíhlý nohy.

Potáhla z cigarety, podívala se jestli jsou ostatní dost daleko, natáhla se ke mě a pošeptala mi do ucha.

- Dneska nemam kalhotky.

Brambory na to neřekly vůbec nic. Jenom kus od nás odpadl kus omítky.

A do toho přiváželi nový a nový lidi. A některý starý se loučili a některý starý umírali a některý nový se stali starejma a některý mrtvý myšlenky mi obživly v hlavě a zase sem viděl před sebou obraz tý svojí lásky, jak leží s roztaženejma nohama pod blbcem, co je mi podobnej a já sem si řek, víš co Aneto. Já tě teda vošukám. A budeme se milovat jako dva blázni. Lehneme, shoříme, vstaneme.

Třeba pak bude klid. Třeba pak přestane v noci přilítat na parapet ten sivej holub. Třeba pak kuny přestanou vybírat hnízda ptákum. Třeba si pak lidi přestanou ubližovat.

Navzájem se vošukáme a bude nám dobře.

Viděla mi to na vočích a řekla.

- Tak večer ve sprše.

A šly se dál okopávat brambory a jiný užitečný plodiny. Pokoušel jsem se myslet na to, jestli dělám dobře.

Ale víte co? Kdybych to kurva věděl, asi bych nebyl tady.

Hm. Jako kdyby ti venku věděli.

Do vlhký kundy a ptačích hoven. Nikdo nic neví a všichni si na to jenom hrajou. Tady v pakárně jsem si ale mohl přiznat: Nic nevim a nepotřebuju si na nic hrát.

Pojedu prostě ve vlaku a budu dělat, že je všechno v pořádku.

A večer ve sprše se mi ta vlká kunda otevřela a Aneta mě objala svejma tenkejma stehnama a já jí vzal za ten její dětskej zadek a dělali jsme oba, že je všechno v pořádku a vlastně vůbec nejsme v blázinci.

Dokud jsme nemuseli vypadnout ze sprchy.

Před sprchnou seděl Petr s Petrou a ukázali mi svoje palce. Mířily nahoru.

Sestry ani terapeutky ani doktorky se nikdy nic nedozvěděly.

Sestry ani terapeutky ani doktorky se nikdy nic nedozvědí.

...