Jsou to tři týdny, co jsem zde komentoval švédský příklon k jaderné energii. Teď je tedy na řadě Itálie. Logicky jsou nasnadě otázky: proč zrovna Itálie a proč zrovna nyní?
Popravdě řečeno, nejedná se o nijak překvapivou nebo zcela novou informaci. O návratu Itálie k jádru už hovořil ve své předvolební kampani nynější premiér Silvio Berlusconi, a to již v létě roku 2008. Téma se však znovu objevilo v médiích před několika dny, kdy zpravodajské agentury informovaly o jednání Silvia Berlusconiho s Nicolasem Sarkozym. Politici oznámili, že francouzský energetický gigant EdF pomůže italskému partnerovi, tj. firmě ENEL, s výstavbou "nejméně čtyř" jaderných bloků. Ohlášený počet nových jaderných elektráren nemusí být definitivní. Ministr hospodářství Claudio Scajola loni v říjnu prohlásil, že do roku 2030 bude Itálie potřebovat osm až deset jaderných reaktorů. Itálie se rozhodla odstoupit od jaderné energetiky po havárii v Černobylu v roce 1986, a to na základě výsledků referenda z listopadu 1987. Švédsko se rozhodlo už v roce 1980 v referendu iniciovaném havárií v Three Mile Island v předchozím roce. Zatímco Švédsko zvolilo kompromisní variantu pokračování provozu provozovaných a rozestavěných jaderných elektráren až do skončení jejich životnosti, Itálie se rozhodla k úplnému ukončení jaderného programu. V osmdesátých letech měla Itálie v provozu čtyři jaderné elektrárny:
Zdroj: IAEA Power Reactor Information System Na první pohled se zdá, že Italové nemuseli mít s odstoupením od jádra žádný zásadní problém. Ovšem v přehledu jsem neuvedl dva bloky elektrárny Montalto di Castro o výkonu 982 MWe, jejichž výstavba byla zahájena v roce 1982 a v roce 1987 se již nacházely ve vysokém stupni rozestavěnosti. Nabízí se zde určitá paralela s rozhodováním o dostavbě resp. ukončení výstavby prvních dvou bloků elektrárny Temelín. I v České republice byly vznášeny požadavky na vyhlášení celonárodního referenda.
Torzo reaktorového bloku elektrárny Montalto di Castro Zdroj: Wikipedia (DE) Latiníci říkají: „Vox populi, vox Dei“. Nebo-li „Hlas lidu, hlas Boží“. Ovšem hlas lidu má svůj ekonomický ekvivalent. V důsledku svého rozhodnutí z roku 1987 vyráběla Itálie v roce 2007 zhruba 60% elektřiny z plynu, přičemž dovoz elektřiny činil hrozivých 14% její spotřeby. Výsledkem je cena elektřiny, která je zhruba 1,6-krát vyšší než evropský průměr a dvakrát vyšší než ve Francii. Přitom není vůbec od věci podotknout, že značný podíl dovážené elektřiny pochází z francouzských jaderných elektráren... Italský ministr hospodářství Scajola označil odstoupení od jaderné energetiky za „strašlivou chybu“ a odhadl celkové hospodářské ztráty na 50 miliard Eur. Podotýkám, že za tuto sumu mohla Itálie vybudovat nejméně 12 bloků EPR 1600 MWe, které jsou momentálně ve výstavbě v Olkiluoto (Finsko) a Flamanville (Francie). Hodnota kontraktu s EdF na nové elektrárny je odhadována na dalších 40 miliard Eur. Nechci vznášet obecné soudy o horkokrevných jižanech a pragmatických seveřanech, ale z prezentovaných čísel je zřejmé, že švédský přístup k referendu o jaderné energetice byl mnohem racionálnější, protože umožnil „dožití“ provozovaných a rozestavěných jaderných bloků a nedávné přehodnocení původního stanoviska na základě zhodnocení bezpečnosti jejich dosavadního provozu. Je až příznačné, že jednoznačnou odpověď na otázku, zda se lépe rozhodli Švédové v roce 1980 nebo Italové v roce 1987, můžeme předložit až po více než dvaceti letech. S takovými časovými horizonty se totiž v energetice běžně pracuje. Je otázkou, zda si obyčejní Italové nadávající na nehorázné ceny elektřiny uvědomují, že se v důsledku jedná o jejich vlastní rozhodnutí. Samozřejmě měli právo jej udělat, ale ještě dodnes za něj každý měsíc musí platit a ještě dlouho platit budou. Psáno pro blog.iDNES. Petr Nejedlý
