Zelení v Německu s překvapením zjišťují, že elektřinu z obnovitelných zdrojů je nutné dopravovat do míst spotřeby prostřednictvím elektrických vedení.
Obnovitelné zdroje v Německu.
Německo je zcela nepochybně pořádně rozjetou lokomotivou integrace obnovitelných zdrojů energie (OZE) do energetického mixu, a to v celosvětovém měřítku. Z tohoto důvodu jsou německé zkušenosti s rozvojem OZE zajímavé pro všechny země, které v budoucnu hodlají radikálně navýšit podíl OZE na výrobě elektřiny, včetně ČR.
V současné době jsou především v severním Německu instalovány větrné farmy o výkonu téměř 27 GW, což odpovídá výkonu 27 temelínských bloků, přičemž rozvojové koncepce provozovatelů počítají s 40-50 GW v časovém rozpětí 2030-2040. Pokud se týká solárních elektráren, tak jejich instalovaný výkon vzrostl v průběhu roku 2010 z 9,8 GW na více než 17 GW a rozvojové koncepce provozovatelů hovoří až o 50-70 GW už po roce 2020.
Tolik tedy stávající stav a nadmíru optimistické vize německého větrného a solárního byznysu. Politické elity nezůstávají o nic pozadu a formulovaly ambiciózní cíl na dosažení podílu výroby elektřiny z OZE ve výši 39% do roku 2025, navíc při zachování spolehlivosti dodávek a zohlednění podmínek liberalizovaného evropského trhu s elektřinou.
V čem je tedy problém?
Obnovitelné zdroje v Německu mají výbornou výchozí pozici, mohou se opřít o dostatečně sofistikovanou a mohutnou průmyslovou základnu, vykazují velmi silnou politickou podporu a stát je dostatečně bohatý na to, aby generoval podpůrné finanční prostředky pro další rozvoj. Z tohoto hlediska je všechno „ok“.
Vize provozovatelů OZE a politiků jsou sice grandiózní, ovšem svéhlavá elektřina se řídí fyzikálními zákony, nikoliv hlasováním v parlamentu. Technická podstata problému je triviální: elektřina je vedena všelijakými dráty z elektrárny až do míst spotřeby. Nemůžeme se tedy zajímat pouze o výrobu, nýbrž musíme sledovat celý řetězec výroba – přenos – spotřeba. Větší „teoretický základ“ čtenář následujících řádků skutečně nebude potřebovat.
Síťová studie II
Spolková energetická agentura (dena) v rámci rozsáhlého výzkumného programu, tzv. Síťové studie II, „nakrmila“ matematické modely elektrizační soustavy politickým zadáním na dosažení zmiňovaného podílu OZE ve výši 39% v roce 2025 a vypočetla, že bude nutné do roku 2020 vybudovat 3 600 km nadzemních vedení velmi vysokého napětí. Odhadované náklady činí 9,7 miliardy eur.
Proč nová vedení za tolik peněz? Protože větrné parky jsou instalovány především na severu, na pobřeží Severního a Baltského moře, zatímco hlavní spotřeba je lokalizována především v Porúří, ve „středním“ Německu, a rovněž na jihu země. Provozovatelé sítí musí, ostatně stejně jako v ČR, vykupovat elektřinu z OZE (tj. ze severu) přednostně před produkcí konvenčních a jaderných elektráren, které jsou rozprostřeny „rovnoměrně“ po celém území státu. Jinými slovy: v příznivých klimatických podmínkách proudí ohromné množství „zákonem preferované“ větrné elektřiny ze severního Německa na jih. A elektřina samozřejmě potřebuje k přenosu vedení. V tomto ohledu silnoproudá elektrotechnika od časů T. A. Edisona a N. Tesly dále nepokročila. A vzhledem k instalovaným výrobním kapacitám OZE v Německu se už v současné době přenosové linky pomalu ale jistě blíží k maximální přenosové schopnosti...
Narazí zelená energie do zdi?
Mediální doba má své technické paradoxy. Zatímco výstavba gigantických větrných parků je německými environmentálními kruhy obecně považována za jednoznačně chvályhodnou činnost přispívající k ochraně životního prostředí, tak výstavba elektrických vedení, nezbytně potřebných pro přenos „zelené elektřiny“ ke spotřebitelům, je označována jako výmysl energetické lobby, obtěžování veřejnosti a nezřízené profitování z peněz daňových poplatníků. A samozřejmě je tu ještě další aspekt: elektrická vedení musí vést přes něčí pozemky, ať už jsou státní, obecní nebo soukromé – a majitelé obvykle mají zcela jiné záměry, než výstavbu jakýchsi vedení mizících za obzorem. Výsledkem je, že v Německu probíhá schvalovací proces výstavby nových linek zhruba deset let. A jen tak mimochodem, situace v ČR je obvykle ještě horší.
Případné důsledky na rozvoj obnovitelných zdrojů?
Už v předchozí „Síťové studii I“ z roku 2005 vyčíslila dena potřebu výstavby nových vedení na 850 km do roku 2015, aby bylo možné dodržet politický závazek dosažení podílu 20% OZE na výrobě elektřiny. Ovšem do konce roku 2010 bylo postaveno pouhopouhých 90 km. Nepoměr mezi politickými vizemi a technickou realitou je až tragikomický. Při stávajícím velmi dynamickém rozvoji OZE je pouze otázkou relativně krátkého času, kdy se v plné nahotě projeví neslabší článek řetězu a začne omezovat celý systém OZE – tj. přenosová kapacita sítí. Uvidíme, zda se dočkáme doby, kdy budou nejrůznější aktivisté obcházet majitele pozemků s transparenty „Podpora OZE = výstavba vedení“ a přesvědčovat je, aby podepsali souhlas s výstavbou potřebné infrastruktury na svých pozemcích.
(Psáno pro blog.iDNES)
Petr Nejedlý
