Pane učiteli, děkuji!

Co se vlastně změnilo? Učitelé? Škola?  Žáci?

Asi všechno dohromady.

   Nedávná televizní beseda o škole, žácích a jejich přístupu k učitelům a ke vzdělání všeobecně, vyvolala u mne vzpomínky, na má školní léta.

   Dodnes vzpomínám na své učitele, kteří byli schopni, i když někdy s velkými obtížemi, udržet pořádek a disciplínu na venkovské dvoutřídce. Nastupoval jsem do školy v roce 1953. Obyčejná dvoutřídní škola v pohraniční vesnici, a polovina obyvatel sestěhovaná z celé republiky. Podle toho vypadalo i osazenstvo základní školy. Ředitel školy, a zároveň učitel, člověk, který dával základy vzdělání, měl první a třetí ročník, a druhý kantor, byla to učitelka, která měla na starosti druhý, čtvrtý a pátý ročník. Dodnes si nesmírně vážím práce učitelů na dvoutřídkách, kde skloubit výuku a kázeň vyžaduje opravdu ohromnou trpělivost. Dnes není problém žáka umístit do zvláštní školy, ale tehdy to byl obrovský problém, a tohoto institutu bylo používáno opravdu jenom ve vyjímečných případech. I přes přísnou kázeň, stále v nich zůstávala jakási profesionalita, a z naší strany takový přirozený respekt. Nebyli jsme ušetřeni klepnutí rákoskou nebo smyčcem přes ruce, ti největší zlobivci klečení v rohu u tabule, občas přiletěl i ten pohlavek. Nikdo si nestěžoval! Proč? Protože učitel znal osobně všechny rodiče, tak jak to na vesnici chodí. Nikdo neměl odvahu doma říct, že dostal pohlavek, nebo, že klečel. Přesto nás byli schopni výborně připravit na druhý stupeň základní školy. Že byli výborní kantoři, dokládá skutečnost, že ředitel byl hodnocen jako výborný, a odešel vyučovat děti našich diplomatů ve Švédsku, a po čase do Íránu.  I po delší době, když jsme se potkávali, vždy jsme si zavzpomínali na školní léta, a nikdy jsem mu nezapoměl poděkovat za to co nás naučil.

Případ druhý.

Chodil jsem do učení, a to už jsme byli ta mládež, která si nenechá do ničeho kecat, a vůbec ne od kantorů. Přesto, měli jsme tam jednoho, na kterého dodneska s úctou vzpomínám, protože se nějak vymykal z té kategorie vševědoucích učitelů. Měli jsme ho na Občanskou nauku, a Ruský jazyk. Dodnes mi není jasné proč skončil jako učitel na učilišti, asi za to mohly jeho postoje. Znal dokonale dějiny, ovládal velmi dobře tři jazyky. Dodnes vzpomínám na jeho vstupy do třídy. Takový ten dobrácký úsměv, s pokynutím ruky , a pozdravem, sedněte si pitomci, vím, že jste se stejně neučili.  Stále vzpomínám, na jeho: " I toho největšího pitomce ve třídě naučím alespoň na trojku!" Jeho heslo bylo, že pětka je za to, když někdo ani nepromluví, čtyřka, když  zopakuje otázku, a alespoň se u toho zamyslí, že ví o co jde, a k té trojce už ho dokope. Pětky nedával, dělal si tečky, a zkoušel, a zkoušel, až se to dotyčný naučil. Co Ruštiny se týká, každý, kdo se ji učil, zjistil, že po šesti letech se nedomluví ani s němým. Byl to první učitel, kterého jsem poznal, že poslal celou výuku Ruského jazyka do  pr...ele. Všem nám doporučil zakoupit  česko- ruskou konverzaci, a to byla naše nová učebnice. Jelikož jsme dojížděli, měli jsme před vyučováním zhruba hodinu času. Oslovil nás s tím, že pokud má někdo chuť se učit něměcky, nebo francouzsky, dvakrát v týdnu po ránu, jen tak dobrovolně, může přijít. Chodilo nás víc, jak polovina. Nebylo to z nějaké přehnané lásky, bylo to z úcty k učiteli jako k člověku a jeho přístupu ke vzdělání.

Jak už to tak u dobrých lidí chodí, semlel ho mlýn komunistických prověrek, a tím skončila i jeho kariéra pedagoga.

Jen škoda, že tak výborných kantorů je jako šafránu!