Nevím jestli ještě existuje rozhlasový Hajaja, ale nebylo by od věci, zařadit do pořadu předvolební pohádky.
Kouzlo rozhlasových večerníčků na dobrou noc spočívá v tom, že u toho můžete snít se zavřenýma očima. Výhoda proti televizi. Jeden večer by četl oranžový Hujaja, a druhý večer zase modrý Hajaja. V poklidu podvečera byste snili svůj růžový sen, jak na modrém obláčku, v oranžovém oblečku slastně chrochtáte nad tím blahobytem, kteří na vás ti dobrodinci sesílají. Jak na daně? Hrrr na ně! Vezmeme bohatým, aby nebyli bohatí, a taky chudým, aby neměli roupy. Žádné složenky, žádné poplatky, jen vám pošťák bude nosit rentu z výnosného důchodového připojištění. Mávnete jenom rukou a řeknete, ty drobný si nech! Už žádné fronty na pracáku, i ten Jožo si najde práci. Podle toho co všechno nám můžou slíbit, státní kasa bude bezedná. Nádherná představa. Když tu ze slastného snění mě vytrhne hlas.
„Dědku chrápeš"! Prosím tě, co se ti to zase zdálo, žes u toho tak chrochtal? Vysvětlete bábě, že jste se zaposlouchal do předvolební pohádky, a tak nějak usnul. Probuzení do reality je hrozné. Z kredence na mě čumí složenky, z novin stále stejné tváře, a že prý to teprve teď s nimi bude to pravé. Že jen s nimi nám bude dobře. Dvacet let nás o tom přesvědčují, a že to s nimi máme zkoušet dál, možná donekonečna.
Tak jsem se nějak z toho snění probral, a nyní doopravdy nevím na čem jsem.
Jestli dobře teprve bude, nebo už bylo?
Čím dál víc mám takový pocit, že už dobře bylo!
