Bláznivý den!

     Článek Jana Kanclíře „ Neúspěšná sebevražda“, mi  připomněl podobnou příhodu, starou skoro čtyřicet let.  Nechci mu brát jeho téma, jenom místo diskuze naznačit, kolik podob může sebevražda mít!   Autorství námětu je jeho!  

     Kdysi dávno, v dobách budování světlých zítřků na začátku sedmdesátých let minulého století, zažili jsme s kolegou z práce taky jeden pokus o sebevraždu. Bohudíky nepodařenou, ale o to více kuriózní.

    Za rohem fabriky, kde jsme byli oba zaměstnáni, byla taková malá hospůdka s poetickým jménem „ Na Mýtě",  kam jsme občas po směně zaskočili.  Byl takový ten předvánoční zimní čas, kde deprese hledá svoje oběti aby se mohla vetřít. Nastal čas odejít, a cesta na nádraží vedla opět kolem fabriky, která přímo sousedila s poměrně rušnou ulicí.

      Minuli jsme vrátnici asi o třicet metrů, a ozvalo se v šeru před námi kvílení brzd autobusu MHD. Z něj vyskočil třesoucí se řidič a koukal co se vlastně stalo. Deset metrů před námi, se potácející postava jedním skokem vydala z chodníku pod kola autobusu.

    Oba jsme zkameněli hrůzou. Muž skončil těsně před koly autobusu, akorát potlučený pádem.

Vytáhli jsme ho, a postavili na chodník, s tím co to blbne? Ale on, že musí spáchat sebevraždu, a při malé chvilce nepozornosti skočil znovu do ulice před auto, které ale taky stačilo dobrzdit. To už ale vylezl vrátný z fabriky co se to tam vlastně děje, a vrátil se že zavolá SNB. Chlapa jsme opět postavili na nohy, a říkáme co blbne, že může dostat nevinné lidi do maléru. Chvilku na nás civěl, a potom se rozeběhl k vrátnici s tím, že se stejně zabije.

Těch pár metrů přeletěl jak vítr, skoro jsme mu nestačili. Kdo zná ty staré vrátnice, kde se okna skládala z menších tabulek, ví o čem je řeč!

    Hlavou prorazil okno vrátnice, a začal jezdit hlavou sem a tam s tím, že si podřízne krk.

Okno plné ostrých střepů mu jezdilo po krku, ale naštěstí tak, že si neprořízl žádnou tepnu.

Skočili jsme po chlapovi, já ho chytil zezadu za límec a snažil se ho z okna vytáhnout, a kolega ho chytil zezadu za ruce ve snaze mi pomoci. Jaké však bylo jeho zděšení, když mu v ruce zůstala jeho levá ruka. On měl totiž levou ruku protézu.

Během několika sekund se objevila policie, a zbavila nás tohoto nenadálého incidentu.

Dopadlo to relativně dobře, ale nám s kolegou vzpomínky zůstaly dodnes.

Druhý den v práci se už o nás vědělo, že to jsou ti sapani, co trhají lidem ruce!