21. srpen.

S odstupem let člověk bere některé věci s nadhledem. Pro mne to byly dva životní mezníky.  

   Bylo krátce po půlnoci 21. srpna 1968, kdy nás dozorčí roty vzbudil, že se něco děje. Odsloužených 25. měsíců vojenské služby, a za necelý měsíc jsme měli jít domů. První naše slova byla: „ A je to všechno v prdeli!". Vztek a obavy co bude následovat! Bylo to poprvé, kdy jsem poznal opravdový strach. Chodili jsme do služeb hlídat kasárna a objekt ve kterém jsme sloužili, a který byl ze dvou třetin obklopený lesem plným transportérů s ruskými a polskými vojáky. Špinavými a hladovými, bez vody a jídla, a člověk čekal, kdy se co semele.

Hlídat stanoviště, na kterém jste jako terč na střelnici vskutku není nic příjemného! Kdy si hledáte každý roh budovy, každou hromadu písku, kam by se mohl člověk v případě potřeby schovat! To má člověk opravdu stažený zadek, že by s ním mohl štípat dráty.

  Byly to pocity, na které je lepší ani nevzpomínat!

21. srpen, poněkud šťastnější byl v roce 1976!

  Byl to den, kdy jsme se ženou uzavřeli manželství!  Datum sice trochu výstřední, ale zato vám ho každý rok připomenou.

Je nejvyšší čas jít slavit!   33 let přece za to stojí!