Proč je Milanova matka lepší učitelka, než jsem byl já.

Otevřený, expresivní, subjektivní a tak trochu sebemrskačský pohled na naše školství od učitele, kterého profesně (možná) zachránil až koronavirus. 

Debilní karanténa, pos*anej počítač, idiotský opravování... Kdo to říkal? Já! Učitel, morální etalon, vzor. Přitom vlastně mizera, který sice učí rád a relativně rády ho mají i děti, látku podává záživně, se zápalem, ale to je vlastně všechno. Za deset let jsem jaktěživ nevystoupil z komfortní zóny. Každá hodina to samé: "Čau děti, sedněte si, poslouchejte mě, napište si zápisky, čau děti."

Vlastně jo, vystoupil jsem, asi před pěti lety, kdy se mi začal rozpadat sešit s přípravami. První rok jsem se na něm celkem nadřel, tak jsem to komplet přepsal do Wordu. Taková záloha učitelského pravěku. Pardon za to, co teď napíšu, ale ačkoliv je se mnou při hodinách celkem sranda, učil jsem vlastně úplně stejně, jako ta stáda socialistických krav, kterým jsem prošel pod rukama od základky. Učitele, na které s láskou vzpomínám, je asi jako oříšků pro Popelku. Doba se pomalu mění, stáda řídnou, pořád tu ale jsou a sem tam je doplňují nové kusy, takže víte vy co? Já se vlastně vůbec nedivím veřejnosti, že nás má paušálně za netáhla. Byl jsem toho sám důkazem. Přitom v Kristových letech. Na poblití, že?

Někdy na konci dubna jsem si fakt pohrával s myšlenkou, že se na to vykašlu, že tvorbu, zadávání a pak hlavně opravování debilních pracovních listů v debilním Wordu zastane kdejaký debil. To jsem byl ale debil! Jediná správná premisa mého jarního já byla, že o tomhle učení přeci není. A nedělal jsem přitom deset let to samé, jen s tím rozdílem, že koncoví příjemci seděli z masa a kostí přede mnou? A pak začal ještě větší vopruz - online hodiny. Povinně. Zu Befel, Herr Direktor! Obvolávání, vytváření hesel, přihlašování, okřikování, moralizování, rvaní vlasů, pot, myšlenky na nahé pobíhání v opuštěném lese. Prázdniny mě naštěstí vysvobodily, koronavirus zmizel, tabuli jsem v srpnu zbavil šmouh, ubalil mapy a hodlal zase zalézt pěkně hluboko do komfortu.

Jelo se znovu jakoby nic. Jen jsem zase nadával - tentokrát na roušky. Protože rád vyprávím, dost jsem se zadýchával, potil, páchnul, ale pořád nadával. Na Babiše, Zemana, Vojtěcha, Prymulu, Piráty, na Číňany a jejich virus nebo na mámu Milana ze sedmičky, protože, co si to dovoluje mi posílat maily s nějakými tutoriály k rádoby výukovým kravinám, co jinde na školách hrají děti na mobilech v hodinách. Určitě je to jedna z těch jóga-bio-matek. U nás jsou mobily zakázané, sám jsem za ně dal už tři poznámky. Potřel jsem ty novoty stejně jako je dominikáni v 16. století potírali v rámci inkvizice. To všechno se mi honilo hlavou při mém tradičním víkendovém výběhu. Běhání mám rád, čistím si při něm mysl. Najednou mě ale polil studený pot. Jsem vážně inkvizitor? Vždyť mi je teprve přes třicet! Vždyť já sám jsem vlastně socialistická učitelka! To už jsem přibíhal k domovu. Vyndal jsem proto mobil z pouzdra, zastavil aplikaci a podíval se na vyhodnocení dnešního běhu. A další šok! Zlepšení skoro o 20 vteřin na kilometr. Skoro stejně jako v dobách, kdy můj milostný poměr s kindrčokoládou nebyl ještě tak intenzivní. Proč? Vždyť to byl rutinní běh, nijak víc jsem se nesnažil, prostě jsem běžel tak, aby mě neranila mrtvice, zároveň ale tempem, které vylučovalo možnost, že by mě na cestě předběhla nějaká ženská (vím, jsem šovinista, ale co nadělám). Pak mi došlo, že mi doba dává příležitost. Že jsem vlastně týden v kuse mlel pět hodin denně v roušce, dusil se, potil a smrděl. Jo a nadával, samozřejmě. Jenže já se vlastně zdokonaloval. Ne v učení, ale v dýchání. Trénoval jsem, zlepšoval se. Jen proto, že mi to konečně někdo nařídil, donutil mě vystoupit z komfortní zóny. A běh byl pak najednou snazší, obohacující, příjemnější. Hlavně, z absolutního odporu k roušce se stala absolutní touha mít ji neustále na ksichtě. Ještě pár týdnů tohohle tréninku a kašlu na školu - pojedu na olympiádu! Měl jsem skvělou náladu, což byl v téhle době skoro zázrak.

V euforii jsem si vzpomněl na Milanovu mámu. Určitě je to znamení, určitě mi nějaká vyšší moc dává najevo, že jsem sice kretén a socialistická kráva, ale za to si můžu sám, ne Babiš, Zeman, Vojtěch, Prymula, Piráti nebo Čína a už vůbec ne Milanova máma. A tak jsem ten mail od ní znovu vyhledal a z odkazu pustil připojená videa. Hrůza! Byla tam další eko-bio-jóga-batika víla, navíc ještě učitelka! Ale byla milá, příjemná. A hlavně, nemluvila o objímání kamenů za rozbřesku, ale tykala si s moderní technikou. Celkem zajímavé. Tak jsem jí dal šanci a nelitoval. Mluvila o možnostech edukativních internetových aplikací, o jejich zapojení do výuky, o radosti dětí, o hodinách zalitých sluncem. Sice jsem měl celou dobu lehce skeptický úsměv, ale zkusil to. Vytvořil jsem kvíz. Na husity. S počítačem to naštěstí celkem umím. V pondělí jsem při dějepise zase obligátně vyprávěl, šaškoval a dramaticky ztvárňoval upálení mistra Jana, ale nakonec jsem jim řekl, ať vyndají mobily. Hrobové ticho doprovázely vzájemné nedůvěřivé pohledy. To řekl Neč? Ten dominikán? To je určitě past! "Ale pane učiteli, my je přeci máme ve skříňkách, máme zakázáno mít je u sebe ve třídě.", prohlásila Kristýna. "Sice možná vypadám jako idiot, ale zase takový idiot, abych nevěděl, že je stejně tři čtvrtě z vás má u sebe, nejsem! A kdo ho nemá, tomu půjčím tablet." a ukazoval jsem na brašnu s tablety, které škola nakoupila asi před rokem, ale já teprve dneska o velké přestávce zjišťoval, kde si je vlastně můžu půjčit, co mám vyplnit a jak je zapnout. Děti hrály Kahoot.

A víte, jaký byl výsledek? V ten zářijový den letošního roku mi došlo, že Milanova máma vlastně byla mnohem lepší učitelkou, než jsem byl za deset předchozích let já. Že děti už mě nemají rády jen relativně, že mě teď baví učit i online a že všechno, co se děje, se děje z nějakého důvodu. Že realita stojí za ho*no jen tak moc, jak sami dopustíme, aby stála. Svět školství je pestrý, dnes už nabízí spousty forem i cest. Dokonce i Ježíš už si našel cestu z Bible do mého účtu na Wizer.me...