Autem do Itálie 2021 - prolog

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, co mě vedlo k touze poznat část Itálie. 

Je mi jasné, že následujícími řádky si asi vysloužím zavření okna s tímto článkem a možná i nějaký ten opis mužského pohlavního orgánu, nicméně začaly přicházet stále reálnější zvěsti o tvorbách vakcín a jejich následných aplikacích. Dokonce má učitelská profese měla být jednou z prvních, na něž měla přijít řada, no já jsem člověk veskrze kriticky smýšlející, a proto jsem začal zjišťovat, informovat se a číst erudované články či studie. A fakt jsem nenašel nic, co by mě od aplikace vakcíny odradilo. Na veřejnosti jsem ale raději držel pysk a s předstíraně souhlasným výrazem ve tváři kýval na všechny ty hlasy prostého lidu, které hovořily o svobodě a odmítání aplikace jedů či sledovacích zařízení do svých těl. Většinou tito řečníci během svých projevů vykouřili dvě, tři cíga, a když ne pivkem, zapíjeli to limonádou z Kaufu. Takovou tou nejlacinější, jejíž pomerančové aroma se jistě získává lisováním citrusů za studena ještě mezi stromy španělských alejí. Na názor máme jistě všichni nárok, jenže když jsem téměř nesměle vstoupil do debaty já, že na očkování půjdu hned, jakmile to bude možné, dočkal jsem se okamžitě slov označujících různé psychiatrické diagnózy. Ačkoliv jsem kovid prodělal s velice zanedbatelným průběhem, pár lidí z mého okolí podobné štěstí nemělo, a proto jsem hned v březnu obdržel první dávku. Na ksichtě ani jinde na těle jsem nic železného neudržel, takže jsem si oddechl. Jako bonus jsem navíc získal i naději, že bych se na jih Evropy mohl přeci jen podívat, no a v červnu po druhé dávce už to byla téměř hotová věc. Jal jsem se proto oprášit itinerář…

A oprášil jsem ho řádně. Usoudil jsem, že milánská katedrála už pár let stojí a stát zřejmě i bude nadále, takže mi nikam neuteče. Navíc, je sice určitě krásná, dechberoucí, úchvatná…, to vše hraje v její prospěch, ovšem je gotická, a to zase hraje v její neprospěch. Pinacoteca di Brera patří mezi nejlepší galerie světa, ale Uffizi je přeci jen o level výše, no a Leonardo už mě jednou mírně zklamal v Louvru (ne jeho vinou, protože on byl skvělý, úžasný, geniální a dost prostoru ještě bude mít na následujících řádcích), přičemž Michelangelo mě naopak ve Vatikánu posadil na zadek, a tak jsem prostě Milano vyměnil za Florencii. V Ravenně už jsem byl. Tedy sice v době, kdy jsem ještě ne úplně docenil její význam a krásu, ale poblíž je obrovský zábavní park, což je samo o sobě příslibem, že s těmi mými dvěma amatérskými gymnastkami, které mě stály pár minut snahy v ložnici, do těchto končin v horizontu několika málo let jistojistě zavítáme, jelikož je fascinuje cokoliv, co svítí, točí se nebo jezdí rychle zdola nahoru či opačným směrem. Pro to všechno Ravennu vystřídala Pisa a v rámci odpočinkového dne zároveň i západní italské pobřeží vystřídalo to východní. Stáhl jsem si aplikaci jistého serveru, jež se specializuje na výběr ubytování po celém světě, svěřil jí údaje o své platební kartě a jal se vyhledávat vhodná ubytování s řazením „od nejlevnějších“.  

Pokračování příště...

Zbývalo vyřešit kočár, který mě bude bezmála 2500 kilometry provázet. Předchozí tři tripy jsem svěřil své kinderčokoládami poznamenané tělo prastaré Škodě Fabii první generace s motorem 1.9 TDi. Ta už však rok není součástí vozového parku naší rodiny, ovšem v širší rodině zůstala, a tak jsem se jal prosit, přemlouvat, vyhrožovat…, nakonec ale maminka povolila a já byl šťastný, že se svou parťačkou (navíc různými zásahy uvedenou zpět do formy) zase dám dohromady. Začal jsem vyhlížet druhou polovinu července.

Následující kapitoly:

PRVNÍ DEN - TRENTO