Na fotbal se stádem opilců. Už nikdy více

Po tom, co jsem zažil s opilými příznivci Viktorky Plzeň "finále" fotbalové ligy v Hradci Králové, na fotbal hodně dlouho nepůjdu. A děti na něj nevezmu asi už nikdy. 

V sobotu 1. června 2013 jsem se jako příležitostný fanoušek fotbalu rozhodl, že se vypravím do Hradce Králové na „finálový“ zápas plzeňské Viktorky s tamním domácím mužstvem. Šlo o hodně, Plzeň měla na dosah titul. Dni zatím vládlo pršivé počasí, ale řekl jsem si, že tohle mě nemůže rozhodit.

Okolo třetí hodiny jsem společně s dalšími fanoušky nastupoval do autobusu ve Štruncových sadech a tehdy to všechno začalo. Někteří účastníci zájezdu už byli tak posilnění alkoholem, že jim dalo problém do autobusu vůbec nastoupit. Nejeden z nich měl evidentně problém s koordinací pohybů. Ale přeci jen jsme vyrazili na Hradec.

Už od prvních kilometrů autobusem otřásal neustálý opilecký řev, včetně viktoriánských songů. Tito takzvaní fanoušci, mnozí zřejmě smyslů zbavení, do sebe lili alkohol po láhvích a plechovkách, do toho si mnozí přilepšovali kouřením marihuany. Autobus byl vybaven toaletou. Již na začátku naší cesty jeden z „cestujících“ potřeboval nutně močit, ale kulatý otevírací mechanismus dveří mu dělal značné problémy, nedokázal otevřít a tak do dveří kopal a lomcoval s nimi, div je nevytrhl. Samozřejmě došlo k jejich poškození. Když se řidič na vandala ohradil, tak ten ho agresivně opilecky počastoval slovy „ty si zkurvený slávistický judáš!“, nebo něco v tom smyslu. Hádat se s tímto člověkem nemělo sebemenší význam. Přesto cesta pokračovala. Řev byl skutečně neustávající a tak jsem měl pocit, že po dvou hodinách jízdy se mi rozskočí hlava. Jelikož toaleta nestíhala pobrat takový nával lidí, kteří nutně potřebovali na malou stranu, tak se musely dělat velmi časté zastávky.

Okolo půl páté se nám přeci jen podařilo dorazit k fotbalovému stadionu do Hradce Králové. Na místě již čekaly desítky policejních těžkooděnců. Autobusy Plzeňáků se seřadily na vytyčeném místě a jejich osazenstvo hurá do fronty ke vstupu na stadion. Po výstupu bych vám přál vidět interiér autobusu. Zlámané plastové koše, odpadky poházené v uličce a pod sedačkami, reklamní katalogy cestovní kanceláře rozmočené a poházené všude možně, podhlavníky ze sedaček na mnohde chyběly, na stropě byly šmouhy od krve a v zadní části autobusu někdo utrhl zabezpečení střešního okna. Řidič vypadal, jako kdyby právě procházel tím nejhorším snem.

Počasí bylo stále stejné, tzn. lilo jako z konve a obloha se stále tvářila šedivě. Hradecký fotbalový stánek nepatří k nejmodernějším a tak se oba tábory fanoušků musely těsnat pod strohými střechami, které byly na delších stranách stadionu. Extra fotbalová podívaná to nebyla, protože se hrálo doslova na vodě. V hradeckém sektoru se opakovaně rozhořel plamen nějaké světlice a kouř se valil na hrací plochu. Marně je komentátor vyzýval, aby nepoužívali pyrotechniku. Z plzeňské strany se zase ozývaly pokřiky, např. na rozhodčího „černá svině!“, nebo obecně na hráče soupeře „ty buzerante“ a, při hlášení výsledků z jiných utkání, na hráče jiných týmů jako „zkurvená Sparta“ apod. Kousek přede mnou seděl na sedačce zřejmě nějaký táta s malým synem. V duchu jsem si představoval, jak to ten malý klučina asi vnímá, to je panečku atmosféra.

Stačilo se rozhlédnout do sektoru „skalních“ plzeňských fanoušků. Při pozorování některých lidí jsem částečně nevěděl, jestli se tomu mám smát, nebo je to spíš k pláči. Jeden z nich, nebo respektive jich bylo více, spíše většina, měli takový ten opilecký nepřítomný pohled, klátili se ze strany na stranu, občas některých z nich na terasovitých lavičkách upadl a rozlil si pivo. Měl jsem pocit, že tito lidé se ve svém stavu vůbec neorientují v čase nebo prostoru, ti snad ani nevěděli, na kterou stranu je hrací plocha. Pokřikovali s davem podle toho, co zrovna zřejmě slyšeli a dívali se zřejmě tím směrem, kam většina. Občas některého asi popadl nějaký trans, protože jako kdyby do něj uhodil blesk a nabil ho elektrickým proudem, chytil se mříží, které sektor ohrazovaly, a začal s nimi lomcovat jako v nějaké agónii. Při pohledu na výraz v jejich obličeji se mi vybavovalo přirovnání „šílený Eda“. Po tolika litrech vypitého piva, které většina z těch "fanoušků" do sebe nalila, nebylo s podivem, že potřebovali na toaletu, ale proč se obtěžovat chůzí na záchodky, zvlášť když má člověk problém s koordinací, že. A tak bylo běžným jevem, že se někteří z nich jen otočili bokem a vymočili se přímo na místě.

Rozhodčí zapískal konec, Plzeňáky ve velkém opět popadla ta agónie, neboť někteří se zřejmě nějakým způsobem dozvěděli, že už je konec utkání a že údajně Plzeň vyhrála, a tak opět začali lomcovat s mřížovými bariérami. U hrací plochy se začali řadit těžkooděnci. Pokřikování fanoušků, v kontrastu k celému jejich chování a vystupování, „jsme mistři!!!“ bylo úplně na místě. Následovalo děkování vítězného mužstva a blížila se zpáteční cesta. U autobusu se jedné policistce, která měla na sobě reflexní vestu s nápisem Antikonfliktní tým, nezdálo chování pána, který vypadal, jako že propukne čisté zoufalosti. Jasně jsem slyšel, jak se ho ptala: „Vy vypadáte nějak sklíčeně.“. On jí na to odpověděl, že je řidič jednoho z těch autobusů a že neví, jakým způsobem s těmito cestujícími zvládne cestu zpátky.

Při nástupu do autobusu nás kontrolovali policisté. Některým fanouškům se to nezdálo, ale přece jen se podrobili, ovšem ihned poté, co vstoupili do bezpečí autobusu, kde měli své ostatní druhy, tak na muže zákona začali pokřikovat „vy buzeranti, mrdky zkurvený“ a tak podobně. Prodlevu při nastupování se podařilo překonat, někteří také museli strávit, že jim bylo zakázáno v autobuse kouřit. Vyrazili jsme k domovu. Autobusem opět otřásal neskutečný řev stáda opilých volů, nedá se to nazvat jinak, a pokračovalo se v demolování zařízení vybavení. Po cestě nás doprovázela policejní vozidla a to celou cestu až do Plzně. Samozřejmě po krátké době jsme opět museli stavět na jedné z čerpacích stanic na dálnici. Fanoušci s křikem vybíhali z autobusu, někteří byli jen ve spodním prádle, a z jejich výrazu se opět dalo vyčíst, že to jsou ti „šílení Edové“. Policisté pro jistotu zaujali pozice v prodejně čerpací stanice. To některým fanouškům výrazně vadilo, protože jak si potom v autobusu stěžovali, nemohli si ukrást nějaké to pivo.

Pokračovali jsme dál a ve 23:00 hodin konečně dorazili do Plzně na náměstí Republiky. Tam už byly davy dalších lidí. Vystupování probíhalo poměrně rychle, někteří fanoušci dokonce byli tak slušní, že některé své odpadky nenechali v autobuse, ale dokonce je vynesli ven a pohodili je na silnici nebo na chodníku. Mně po té jízdě tak třeštila hlava, že z původního záměru zúčastnit se oslav jsem upustil a rozhodl se jít domů.

Tak tohle je ta česká společnost, pomyslel jsem si. To je to prostředí fotbalových fanoušků, kterým vítězní fotbalisté tak velkolepě děkovali? Ne, děkuji, nechci. Jak jsem řekl v úvodu, nejsem skutečně takový skalní fanoušek, který chodí často na fotbal, tohle bylo po dlouhé době a zase hodně dlouhou dobu nepůjdu. Své děti bych na fotbal rozhodně nevzal. Diví se snad někdo proč? Kdo to neviděl, tak snad tomu bude jen těžko věřit. Samozřejmě přesně nevím, jak to funguje jinde v Evropě, jestli se tam lidé chovají stejně. Fascinuje mě, že v takové Lize mistrů fanoušci sedí hned u hrací plochy za reklamními tabulemi. Tohle by v našem prostředí nebylo možné. A tak se ptám – je tohle normální? Vadí to ještě někomu? A nebo jsem takový neruda a nějaký ten „zkurvený slávistický judáš“? A existuje vůbec nějaká snaha tohle prostředí zlepšit? Aby se chodilo na fotbal za sportovním zážitkem a v celých rodinách? S dětmi! Asi ne. Když člověk sleduje ve zprávách ten vývoj, denně slyší, kde jaká kauza vyšla na povrch, tak jen tak ze svého skeptického pohledu nevystřízliví.

Autor si nepřeje zveřejnit jméno, redakce ho ale zná.