Když se mladý člověk rozhodne, že celý svůj život zasvětí Kristu a službě církvi, musí počítat s tím, že přijde o spoustu „výhod" standardního života. Proč dávám slovo „výhod" do uvozovek? Čtěte dál.
Spousta mladých lidí, kteří se rozhodnou následovat Krista, musí počítat s tím, o co všechno přijdou. Mluvím zde především o soužití s opačným (respektive stejným, u každého dle chuti) pohlavím. Přijdou o rodinný život, o děti, o lásku člověka k člověku a samozřejmě také o pohlavní styk. O něm už ale dále mluvit nebudu, protože mi to nepřijde tak důležité, jako láska samotná.
Láska může a zároveň nemusí být pěkná věc. Co pěkná, přímo nádherná. Ale udělejme si takové srovnání pro mladé muže, s kým je výhodnější žít. S ženou, či s Bohem?
Ženu můžete podvádět, pokud na to nepřijde, se ženou se můžete obejmout, žena má pro vás vlídné slovo, žena vám může třeba uvařit, se ženou si můžete neustále povídat, žena vám dá děti.
Boha podvádět nemůžete, protože vás má pořád pod dozorem, Bůh vás neustále ochraňuje, Bůh má pro vás vlídné slovo skrze Bibli, Bůh vás vždy podpoří a to za jakékoli situace, Bůh vám neuteče za jiným a nezlomí vám srdce, Bůh vám svěří do péče spoustu věřících.
Ale tohle jsou poměrně laciná srovnávání. A vůbec, proč tyto dvě věci rozdělovat? Proč nemohou být spolu v harmonii? Ony takové být přece mohou. Člověk nemusí být knězem jen v katolické církvi, ale na druhou stranu, žít sám má také své výhody, protože se můžete soustředit jen a čistě na své poslání.
Ale co když je člověku smutno a potřebuje obejmout? Když je rodina daleko a vy jste úplně sám ve svém prázdném bytě? Není přece nad milující manželku. A co ta spousta radostných chvil strávených s potomky?
Kněz přináší nejvyšší možnou oběť- lásku. Ten nádherný a zároveň zatracovaný cit. Dle mého názoru by se měl zákaz soužití se ženou v katolické církvi zrušit. Nevzpomínám si, že by někde stálo, že kněz nesmí mít ženu. Je přece na každém knězi zvlášť, jak se rozhodne a jestli dokáže „utáhnout" dvě lásky- lásku k ženě a lásku k Bohu.
Ale nemluvím zde ani zdaleka o povrchní lásce, která nemá význam. Mluvím zde o lásce, která je opravdu hluboko v srdci, má pevné kořeny a nemá nic společného s „dočasnou hormonální poruchou". Nemluvím o lásce, která se u člověka objeví vícekrát za život a po čase vyprchá.
A tady už se pomalu dostávám k jádru věci. Dejme tomu, že se najde muž, který splňuje podmínky, které najdete v tomto článku: http://ona.idnes.cz/vime-jak-vypada-idealni-manzel-hlavne-nesmi-byt-dokonaly-pkc-/ona_vztahy.asp?c=A091019_153947_ona_vztahy_ves . A tím pádem by splňoval podmínky pro ideálního manžela. A takových mužů je opravdu málo a jsou to více, méně rarity. Ale tento muž se rozhodne, že bude sloužit Kristu.
A dejme tomu, že by se jednalo o mě. Smažte si výsměšné úsměvy z obličejů. Skutečně- před tím, než jsem se rozhodl stát se knězem, chtěl jsem mít rodinu se ženou, kterou opravdu miluju. Odjakživa se mi líbila představa, že se vedle ní probudím, pohladím jí po vlasech a půjdu do kuchyně udělat snídani. Pro ni a naše děti. Sice budu vypadat naprosto otřesně, ale úsměv mi vykouzlí ty roztomilé tváře ládující se míchanými vajíčky. A pak přijde má žena a políbí mě na tvář.
Každý den bych jí nějakým způsobem vyjádřil, že jí miluji a že jsem opravdu šťasten, že mám tu čest s ní žít. A každý den bych přemýšlel, jak ji udělat ještě o fous šťastnější. A to nejen ji, ale i naše děti. Nádherná představa mi stále vyvolává úsměv na tváři.
Ale to holt nejde. Takové štěstí potká málokoho. Někdo lásku svého života nepotká. A někdo ji potká, jako třeba já, ale nemůže jí nikdy mít. Ale jsem rád, že si tu lásku prožívám, i když mě mučí. Alespoň vím, o čem mluvím.
A co tím vším chci vlastně říct? Nařízení o tom, že kněz nesmí mít ženu je naprosto nesmyslné. Srdce každého si musí vybrat samo. A když se někdo rozhodne stát se knězem a to i přes všechny strasti a omezení, zaslouží si obdiv a to nehledě na to, jestli je člověk věřící, či nikoliv. Vím, celé to páchne samochválou, ale když to jiný za vás neudělá, musíte se pochválit sami.
