Konečně přišlo jaro. Lehký vánek si pohrával s mladými lístky bříz a omladina skákala panáka, když tu se náhle za obzorem objevil jakýsi muž. Děti se zastavily a se zájmem pozorovaly příchozího. Byl ve středních letech, velmi pohublý. Jeho zarostlá tvář a bosé, ošoupané nohy prozrazovaly, že je na cestě již delší dobu. Na zádech nesl očividně přeplněnou krosnu.
,,Kdo to asi je a co tu pohledává?‘‘ ptaly se navzájem děti, avšak bez výsledku.
Mezitím se muž přiblížil a špinavým kapesníkem si otřel potem zbrocené čelo.
,,Uf, to je horko! Doslova hic, kdo by to teď na jaře čekal… Budu muset vymyslet nějaký ochlazovací systém, neboli chlaďák. Nebo snad chladník? Hm, a žádný Edison mi už nic neukradne!‘‘ zamumlal muž. Otočil se k dětem, aniž by si všimnul, že mu z krosny vypadl jakýsi železný předmět. Pravil:
,,Děti, povězte mi, prosím, jsem v…‘‘ vytáhl zmuchlaný papírek, ,,Mohren bei Zwittau… ach, ta dehonestující němčina… jmenuje se to tu Javorník?‘‘
Zvědavost v dětech narůstala. Odpověděly: ,,Ano, míříte do hostince? Doprovodíme vás. Je to tamtím směrem,‘‘ ukázaly rukou.
,,Ne, děkuji. Musím pokračovat, dál přes kopce,‘‘ odvětil a rozhlédl se po okolí. ,,Jednoho dne se sem vrátím a ten hřeben změním na automatický oboustranný svah. Kdykoliv půjdete nahoru, nebudete šlapat nahoru, vždy budete mířit z kopce dolů. Pár vídeňských centů matic, trocha střelného prachu, ždibec kolomazi a bude to,‘‘ pravil a oči mu jiskřily nadšením. Pohledem ulpěl na křídou vyvedeném panákovi.
,,Můžu?‘‘ Vzal do ruky křídu. Děti bezhlasně přikývly a sledovaly podivína, jak cosi črtá. Když dokončil jakýsi trojúhelník se třemi čtverci, spokojeně si oprášil ruce a svůj výtvor okomentoval slovy:
,,Tak, a je to. Pythagoras jak vyšitý. c2 = a2 + b2 . Jen se učte, děti.‘‘
Děti zmateně poděkovaly a muž se obrátil k odchodu. Jedna holčička s hustými zlatými vlasy a odřenými koleny se však vzpamatovala a pípla: ,,Pane, něco vám upadlo,‘‘ a se zrakem sklopeným k zemi mu podávala onen záhadný předmět.
Jeho obličej se rozzářil.
,,Ach ano, la tour Eiffel. Jakpak se asi ten syčák má? Nenapsal mi ani řádku,‘‘ zabručel a zasunul model zpět do krosny. Byl to jakýsi jehlan na čtyřech nohou.
Zadíval se na holčičku a vytáhl papírový pytlík.
,,Děkuji ti, Bětuško. Tady máš, rozdělte si to. Jsou to Mozartkugeln, Mozartovy koule. Mně již nejsou po chuti.‘‘
Děvčátko se zajíklo.
,,Kdo jste?‘‘
Cizinec se potutelně usmál. ,, Určitě mě znáš. Jmenuji se Cimrman.‘‘
A vydal se dál na cestu.
Děvčátko se zamyslelo. ,,Ne, neznám.‘‘
Muž otočil hlavu a zavolal: ,,No, tak mě poznáš. Pamatuj si: CI – MR – MAN!‘‘
Holčička se celá zkoprnělá obrátila k ostatním.
,,Odkud zná moje jméno?‘‘
Cimrman se tiše smál pod vousy. Zlaté maminky, co přišívají svým ratolestem na záda cedulky se jménem…
Léta plynula, ale děti jej již nikdy nespatřily. Již dávno odrostly dětským střevíčkům, na Cimrmana však čekat nepřestaly. Jejich příběh se dědil z generace na generaci. Je to vlastně jedna z posledních zmínek o Mistrovi, který se brzy poté ztratil v propadlišti času, aby byl znovu nalezen. Zkazky a pohled na Javornický hřeben, bohužel Cimrmanem nevylepšený, nám však dodnes připomínají skryté bohatství našeho národa.
