K čemu je dětem škola ?

Za pár dnů začíná školní rok. To je i důvod bavit se víc o školství a jeho podobě. Když se chceme bavit o podobě vzdělávání, tak bychom měli mít nejprve jasno, proč a pro koho by se naše děti měly učit.

Za pár dnů začíná nový školní rok. To je důvod bavit víc o školství a jeho podobě. Když se chceme bavit o typu a podobě vzdělávání, tak bychom měli mít nejprve jasno, proč by se naše děti měly učit. To byla důležitá otázka už v době Jana Ámose Komenského a zůstává velmi důležitou i v době sociálních sítí a umělé inteligence.
Stručné a výstižné vysvětlení jsem četl při letních toulkách nad vchodem do bývalé školy v Sněžném. Na omítce je nápis

„V těchto síních dovídá se robě, čím povinno Bohu, vlasti, sobě“.

Snímek bývalé školy ve Sněžném. autor Jiří Nápravník

Podobných, léty prověřených moudrostí, bychom našly ve školách nebo starých knihách spoustu. On i v minulosti přicházel technický pokrok. Objevy elektřiny nebo parního stroje mnoho věcí usnadnily. I v minulosti rodiče chtěli, aby se jejich děti měly lépe než oni. Jenže v minulosti byl kladen důraz na to, aby byl žáček, až z něho bude dospělý spoluobčan, prospěšný pro celou společnost. Tedy, aby nejenom bral a věděl jaká má práva, ale aby byl svému okolí také prospěšný.

Jenže až v 21. století je možné si skoro všechno koupit. Prostě máme proti minulým generacím pohodlný život a promítá se to i do školství. Informace klidně i z druhého konce světa jsou vzdáleny přesně tak, jak je od naší ruky vzdálen mobil. Informace jsou snadno dostupné . Jenže mnoho lidí si plete informace se zkušenostmi či dokonce osobním prožitkem. Pleteme si často informace se zkušenostmi a ještě bychom nejraději zkušenosti získali hned, snadno, bez námahy a jen na několik kliknutí. Tak to nefunguje.

V novém století se mluví o tom, že by měli studovat i ti, kteří na konkrétní náročná studia jasně nemají a rodiče pro ně hledají různé úlevy. Tento styl funguje minimálně 15 - 20 let. Absolventi, kteří prošli školami s úlevami, jsou dnes již v praxi. A velmi často podle toho, jak byli sami vychováváni, tedy s úlevami, pak vychovávají i své děti a je to pro ně zcela normální. To je ale omyl, není to normální. S úlevami se olympiáda nebo mistrovství nevyhraje. A je to vidět ve firmách i ve státní správě. Šikovný odborník dokáže problém řešit, druhý typ manažerů (většinou bez odborného základu ) nedokáže ani sehnat brigádníky na manipulaci s kufry cestujících. Tací manažeři zakazují řidičům pouštět si rádio a vymýšlí další zákeřné intriky, aby si před šéfem nebo majitelem obhájili své místo a zajistili a zvýšili svoji důležitost.

Dnešní situace ve firmách je mimo jiné odrazem školství v minulých letech. Je to vidět na tom, jak jednají noví manažeři, kteří nerozumí odborným problémům, ale mají sebevědomí rozhodovat. Na druhou stranu je to vidět na přístupu dělníků, mistrů, kteří vidí problémy, ale nikdo jim nenaslouchá.

Když manažer nechce poslouchat kritiku či pouze jen zkušenosti obyčejných lidí z praxe, tak se rozhodne přijímat absolventy, kteří nejsou zatíženi starými návyky. Po jejich nástupu je stejný manažer překvapen, že absolventi jsou plní teoretických znalostí, ale chybí jim skutečná praxe a schopnost spolupráce ve více generačním kolektivu. Jenže stejný manažer si již nedokáže nebo nechce vzpomenout, jak to vypadalo, když on nastoupil do svého prvního zaměstnání a jak jeho výkony hodnotili služebně starší kolegové.

Naši „odborníci na školství“ hodně se mluví ve spojení s změnami ve společnosti, v Evropě, ve světě, o potřebě všeobecného vzdělávání a vysokoškolských titulů. Podporovatelé těchto názorů se zastřešují tím, že je to v Evropě běžné, případně, že to podporuje EU. Jenže v té souvislosti by stálo za to se podívat dál, mimo Evropu a podívat se i na to, co podporují naši obchodní soupeři jako je Korea, Japonsko, Čína, ale také třeba Rusko.

U nás je vidět prakticky všude nedostatek zručných řemeslníků či tvořivých konstruktérů. Ale je nedostatek praktických lékařů, zubařů, zdravotních sester, pečovatelek a tak bych mohl ve výčtu pokračovat.

Zato máme ale dostatek politologů, manažerů v sociálních službách, odborníků na andragogiku a další. A máme také mnoho titulovaných a certifikovaných žvanilů. Ale hlavně máme nedostatek odborníků, kteří dokáží problém rychle identifikovat a vyřešit, odborníků, kteří dokáží nový výrobek rychle a kvalitně vytvořit nebo velmi dobře i se ziskem prodat.

Pokud jde o školství a jeho podobu, tak se nejedná o jedno špatné rozhodnutí. Jde o soubor špatných rozhodnutí, a to jak na straně politiků a úředníků, ale i na straně rodičů.

Pojďme si projít několik přímo špatných nebo špatně zaváděných přístupů.

- Je potřeba všeobecného vzdělání
- Učitelé prý nevědí, co mají učit
- Zavrhli jsme staré školství z 80. a 90. let
- I když se ukáže, že řešení nefunguje, tak se nepřizná chyba

1. Potřeba všeobecného vzdělávání

Ze studenta či studentky s odborným vzděláním může být v budoucnu výborný advokát, ředitel velké automobilky nebo politolog, případně politik.

Obráceně, tady z politologa těžko v budoucnu bude dobrý konstruktér nebo řemeslník.

Mnoho lidí, kteří v posledních letech mohli ovlivňovat vzdělávání, tak vyzdvihují všeobecné vzdělání, ale mluví o něm v zemi, která má dlouholetou průmyslovou tradici a nemá rovnocenou náhradu za průmysl. Když se zmíní průmyslová tradice, tak „odborníci“ namítají, že se svět posouvá k poskytování služeb. Jenže stačil covid, na několik dnů zablokovaný Suezský průplav, boje na Ukrajině nebo Blízkém Východě a i ti nejzarytější globalisté připouští, že by bylo dobré mít strategicky důležitou výrobu doma, ve vlastní zemi. Jenže, kdo tu výrobu, která se vrátí do Evropy zajistí? Řeči o posouvání se ke službám, to je v lepším případě omyl, v druhém případě je to cílená a úmyslná lež. Protože podle dat z ČSÚ je jasně vidět, kdo a jak přispívá do tvorby HDP.

Průmysl je jasným tahounem. Byl tím tahounem v roce 1990, 2000, 2010 i dnes. Pod pojmem průmysl se v databázi ČSÚ neskrývá pouze výroba automobilů, ale také elektrotechnika, nábytkáři, stavební materiály, chemická výroba, tedy všechny obory, kde se něco vytváří/vyrábí, nikoliv se o tom povídá.

Mimochodem, přes veškeré komplikace se vzděláváním a cílené opovrhování odborným vzděláním, tak průmysl dokázal od roku 1990 do 2022 navýšit svůj podíl na HDP z 52 na 58.8%. Služby za stejné období poklesly z 43.8% na 39,1%. Průmysl potřebuje lidi s odborným základem (matematika, fyzika, chemie, biologie). Když tito absolventi škol budou mít všeobecný přehled, tak to bude velká výhoda, ale na prvním místě musí být odborný základ. Jenže k takovému závěru dojde technik, vědec, konstruktér, nikoliv „programátor“ v PowerPointu.

Někteří, rádoby odborníci, tvrdili i v médiích, že učiliště, odborné školy a obecně odborné vzdělání vychovává studenty pro práci u pásu ve fabrikách. To je názorná ukázka toho, jak tito samozvaní odborníci na vzdělávání klamou rodiče, politiky i širokou veřejnost. Student s odborným vzděláním dokáže (je-li ve školách cíleně veden) řešit konkrétní problémy nebo alespoň měl ve škole šanci vidět, jak „to udělat“. Absolvent všeobecného vzdělání má sebeprezentační schopnosti a „umí poradit“, jak to mají udělat ostatní.

2. Nevíme co učit, doba jde rychle dopředu

Když slyším názor, že nevědí, co vlastně mají učit, protože jde doba rychle dopředu, tak se mi vybavuje vtip, že by se měl zrušit patentový úřad, protože už bylo vše objeveno. V případě patentového úřadu se jednalo a jedná o vtip. Stále přibývají nové objevy a nové patentové přihlášky.

Mimochodem v posledních letech pochází většina nových objevů a patentů z USA, případně ze zemí Dálného Východu. I to je mimo jiné důkaz, že jsme (ČR i Evropa jako celek) cíleně ustoupili od svých tradic a „odborníci“, kteří říkají, že nevědí, co se má učit, ničili a dál ničí naše školství. To dokazuje, že mnoho lidí, kteří mluví o školství nebo dokonce zkouší ovlivňovat jeho budoucnost, tak nemají dost kreativity nebo alespoň zkušeností z praxe a reálného života.

Základní obory, na kterých strojí průmysl, tedy matematiky, fyzika, chemie i biologie za poslední desítky let nezměnily své základy. Objevují se sice nové a nové technologie, to ale není důvod pochybovat o tom, co bychom měli učit budoucí strojaře, stavaře, odborníky na elektrotechniku nebo elektroniku. Je potřeba sledovat trendy a plynule jim přizpůsobovat osnovy a výuku. Kdysi bylo běžné, aby odborníci na sdělovací techniku znali dálnopisy, později to byly faxy a teď to jsou počítačové sítě typu Internet a s ním spojené emailové a komunikační aplikace. To je na první pohled obrovská změna, ale základní principy, které platily v „pravěku“ v dálnopisných sítích, tak platí i dnes v sítích typu Internet (TCP/IP). Tak bych mohl pokračovat s popisováním evoluce rozličných nástrojů, technologií ve strojařině i ve stavebnictví.

Místo hloupých názorů, že nevíme co učit, protože vývoj jde moc rychle dopředu, je potřeba napnout všechny síly k tomu, jak alespoň část studentů přesvědčit o tom, že se budou muset učit stále, celý život. Nikoliv jen šprtat na zkoušky, ale stále se zajímat o novinky, které se v jejich oboru budou objevovat i poté, co složí maturitu nebo státnice.

3. Zapomněli jsme na to, co fungovalo a lepší řešení nemáme

Je zvláštní, kolik je v politice bývalých učitelů a přesto máme problém se směřováním a kvalitou školství. Vysvětlení je jednoduché. Podobně jako je rozdíl mezi účetnictvím a ekonomikou, tak je obrovský rozdíl mezi šprtáním, biflováním a vzdělávacím systémem. Pokud někdo rozumí podvojnému účetnictví, tak to automaticky není makroekonom a odborník na státní rozpočet. Učitel typu „Zlatý Ámos“ chce učit bez ohledu na nápady z ministerstva, ale úča (nebo její mužská verze) chce jen uspokojovat své ambice a posilovat svoji moc a sebevědomí i mimo školu.

Takže se lehko stalo, že v honbě za kariérou zapomněli, nebo dokonce úmyslně zapomněli, na to, co dlouhá desetiletí fungovalo. Výuka s úlevami a se zaměřením na všeobecné vzdělání měla dobré „PR“ a měla i podporu u mnoha rodičů, kteří byli rádi, že jejich synek či dcera mohou studovat, i když na to nemají nebo jsou dokonce líní. Provedené změny nebyly dlouhodobě odzkoušené se všemi dopady na budoucí praxi. Chcete příklad? Tady je. Středoškolské vzdělávání zdravotních sester. Po dlouhá desetiletí fungovalo vzdělávání sestřiček ve zdravotních školách, v oborech dětská nebo všeobecná zdravotní sestra. Slečny studentky měly studium rozdělené na praxi přímo u pacientů a na teorii ve třídách. Po maturitě na sestřičky čekal ještě adaptační proces, jinými slovy byly pod dozorem vrchní sestry nebo jiné služebně starší zdravotní sestry a až poté, co se osvědčili, mohly pracovat samy. Zdravotní sestry, které chtěly pracovat na specializovaných odděleních mohly absolvovat další kurzy nebo dokonce VŠ, ale základ který fungoval byly Střední zdravotnické školy.

To se na přelomu let 2003/04 změnilo a další generace zdravotních sestřiček musela mít VŠ nebo VOŠ. Specialisté v klimatizovaných kancelářích se pak s odstupem 10 a více let divili, že začíná být nedostatek sestřiček. Přitom to bylo jednoduché. Přeci absolventka VŠ nepůjde na chirurgii starat se o pacienty. S titulem si našla místo v kanceláři, ze které pak říkala zdravotním sestrám s 15, 20 letou praxí, jak funguje ošetřovatelský proces, nikoliv jak se mají starat o pacienty.

Podobná degradace nastala i na dalších odborných školách. Opět nemůže jeden člověk, jedno konkrétní rozhodnutí za dehonestaci a následně degradaci odborného a učňovského školství. Svůj díl odpovědnosti za to nesou rodiče, kteří pro svého synka nebo dceru chtěli vzdělání (maturitu, státnice) bez ohledu na to, jestli na to konkrétní žák má vlohy. V tomto bodě se setkaly zájmy rodičů – voličů s nápady politiků a úředníků, kteří s argumentem, že je to v EU normální, tak dali prostor pro snižování náročnosti všeobecně zaměřených škol a současně zákonem o státní službě vytvořili i prostor, kde studenti s úlevami našli a najdou zaměstnání.

4. Poučení z minulých chyb

Ve fungování škol i ve vzdělávání je mnoho věcí, které by se měli vylepšit nebo jsou vyloženě špatné. Přitom pro zlepšení by stačilo málo. Přiznat si chybu, pojmenovat problém a změnit to. A nebo se vrátit k tomu starému, co fungovalo. Ani to nejde. V případě již jednou zmíněných zdravotních sestřiček se ukázalo, že změna zákona o nelékařských pracovnících ve zdravotnictví byla chybou. Pro výuku na VŠ nebo VOŠ se vzala část osnov z původních čtyřletých oborů, aby vůbec bylo co na VŠ nebo VOŠ učit. Po několika letech bylo jasné, že se zvolilo špatné řešení, ale nikdo neměl tu odvahu přiznat, že modernizace byla špatná cesta.

Podobně bych mohl pokračovat i s inkluzí a s různými úlevami. Žák s nimi nějak udělá i maturitu a pak dokonce všeobecně zaměřený studijní obor na některé ze soukromých škol. Výkony takového studenta jsem několikrát viděl ve firmě a není to veselý pohled. Tomu konkrétnímu člověku to nepřijde divné, on celé dětství a mládí měl úlevy, byla malá náročnost na jeho výkon a chce, aby to tak zůstalo i ve firmě, ale to je omyl. To by měl být omyl.

Učitelé i žáci a rodiče se dokázali vyrovnat se „správným světovým názorem“, který se prosazoval ve výuce před rokem 1990. Dokážeme se tedy vyrovnat s výukou plnou úlev a upřednostňováním těch, kteří o studium nemají zájem, ale chtějí titul pro další pohodlný život.

Pro pozitivní změnu je důležité si chyby přiznat a hned potom se z nich poučit a neopakovat je. A když se bude chtít, tak to půjde.