Když pasti bídy cvakají za patami samoživitelek

Narodí se postižené dítě – otec nevydrží, zmizí, neplatí; matka z příspěvků na péči platí téměř vše. Tento naštěstí obecně neplatný vzorec se stále více objevuje v žádostech o příspěvek zaslaných na adresu Nadace Naše dítě. 

I když velká většina Čechů - navzdory svým subjektivním představám o lepším životě - náleží ke globální střední třídě, která nouzi nezažívá, stále více lidí balancuje nad propastí chudoby. A bída se začíná zhusta lepit na paty také matkám samoživitelkám. Přidá-li se k tomu dlouhodobě nemocné či handicapované dítě, stává se každodenní snaha o důstojný život těžkým bojem. Naopak velmi snadný může být pád do dluhového maelströmu.
Peníze od tátů „platičů“ jsou často jen chabou náplastí na každodenní a celodenní rutinu spojenou s péčí o handicapované dítě, kterou se matky dostávají do pasti sociální izolace. Zdvihání na vozík, vynášení z vany a přenášení z místa na místo jsou úkony, které vyžadují fyzickou sílu a dlouhodobě i obrovskou vůli.
Za rok 2014 schválila Nadace Naše dítě 94 individuálních žádostí ve prospěch ohrožených a handicapovaných dětí v celkové výši 10,3 milionu korun. „Více než polovina těchto žádostí byla podána matkami samoživitelkami. Obrací každou korunu, a když vidí, že jim někdo může pomoci k zakoupení rehabilitačních pomůcek, vozíku nebo i různých forem terapie pro děti, zkusit to prostě musí,“ vysvětluje Anna Žebrová z Nadace Naše dítě, která se individuálním žádostem věnuje více než čtrnáct let. Podobný odhad by s velkou pravděpodobností zazněl i z dalších charitativních organizací s podobným cílem.
Děkovné dopisy od matek s dětmi v nouzi mnohdy rámuje úleva a velká vděčnost, ale tím nejdůležitějším je, že se v nich promítá zatím stále fungující vztah potřebnosti, pomoci a solidarity dárců, kteří i dnes naštěstí vědí, že „chudoba a bohatství jsou jenom pojmy pro nedostatek a nadbytek (Démokritos)“, a že „chudoba je stejně tak veřejným zlem jako soukromým neštěstím (G.B.Shaw).“
Jan Cihlář