Dokáže smrt přemoci naše ego?

Smrt. Zajímavé téma k úvaze. Ne, nebojte, nejedná se o dopis na rozloučenou, ani hořké vzpomínání, ani návod pro "domácí kutily". Zkrátka se pojďme zamyslet nad takto jednoduše neuchopitelným fenoménem, který se skrývá za tímto krátkým slovem. 

Obecně je toto téma pojímáno, i přes všechny hrdinské řečičky o racionalitě, se strachem. Inu také není divu, ještě jsme tuto oblast exaktně neprozkoumali a všichni průzkumíci, kteří se těmi místy vydali, se nevrátili. Až na pár šťastlivců, kteří ale dle mého byli předně v hlubokém bezvědomí či stavu který nedokážu popsat, ale který nelze označit při vší "dobré vůli" za smrt jako takovou. Správná smrt je pouze jedna a jednou. To, co dotyční respondenti viděli, považuji za znak sdílené tradice. Toliko zprofanovaný kruh za světlem zná každé malé dítě. Odpoutání duše  a pohled na vlastní tělo je také zážitek, o kterém slyšela většina z nás. Nepodceňujte vlastní nevědomí a představivost. Zajímalo by mě, zda by měl stejné zážitky znovunavrátivší se Evropan a nějaký lovec perlorodek. Inu, jestli nějakého potkám, jistě se ho zeptám. 

Touto pro někoho pochmurnou úvahou mířím k tomu, že snad skoro každý je přesvědčen, že "něco potom" je či přímo musí existovat. Již v této formulaci zaznívá určité přání, které je dle mého jádrem všech těchto představ. A že to jsou představy barvité, jaké jen člověk dokáže vymyslet - vzkříšení všech "správných", oproštění se od všeho a všech, neustálá cirkulace duší nebo převtělení v modrou mouchu (antropologicky zaznamenáno). Já se však ptám, proč u všech všudy, by k něčemu takovému mělo docházet? Valná většina těchto konceptů má různá pravidla. Taková "ekonomika" očistce z 13. století a vypočítávání, jak dlouho si tam duše počká, než se dostane do "jednosměrného výtahu", je vskutku dechberoucí. (Do okamžiku, kdy si člověk domyslí, že dotyčného šlo podpořit v jeho trpitelství dotováním církve... Ale to byla krapet kousavá poznámka. Nechci snižovat význam, jaký pro tehdejší lidi měla tato představa.). Chci tím jen ukázat, že pokud se podíváme kolem, přírodě není nijak vlastní složitost. Všechny ty velké systémy, kterými jsme obklopeni, jsou ve své podstatě velmi jednoduché. Proč by tedy i cyklus člověka neměl být jednoduchý?

Do cesty přjmutí představy vlastní pomíjivosti se staví člověku dle mého dva bloky. Prvním je představa výlučnosti člověka jako takového. Člověk se vyvíjel, ovládl planetu a přesto je každý zástupce jeho rasy smrtelný jako kdejaký hraboš? Žádný ohňostroj? Inu, aniž bych chtěl být (přespřílš) sarkastický, jaký je rozdíl v takovéto věci mezi člověkem a zmíněným hrabošem? Dle mého žádný. Víte vy o nějakém? O tom, jak je představa exkluzivity lidského pokolení ve vztahu k univerzu lichá, vypovídá dobře například fakt, že v dějinách lidstva neměli zpočátku zdaleka všichni "odsouhlaseno", že se můžou přidat. Mnohem větším blokem, který však vychází z prvního, je prostá nevěřícná představa, že by po všem tom pachtění, zušlechťování se, zkrátka všem tom dobrém i špatném, jehož jsme byli středem, existovalo něco, kde nejsme MY. Není na tom nic špatného, ale je dobré si toho být vědom. Bude snad svět horším místem? Všimne si vůbec? Příroda se nestará o jednotlivce, my ano. To nás jistě šlechtí, bez toho bychom ani nebyli lidmi, přesto jsme ale "jen" lidmi, nikoli polobohy, jak se někdy sami rádi vidíme. Pokud tuto masku odvrhneme, nemáme se čeho obávat.

Závěrem bych jen rád dodal, že se nijak nevymezuji vůči náboženství, myslím, že je na něm hodně užitečného jak po stránce společenské, tak osobní, ale v posmrtné záasvětí či jakoukoli jinou formu nevěřím. Někdo možná v mém názoru poznal náznaky Schopenhauera, ale pravdou je, že jsem až dodatečně zjistil, že jde o "chlapa, co měl podobný názor". Navíc jsem o dost pozitivnější. Fakt, že jeho knihu O smrti fasovali němečtí vojáci jdoucí na frontu, dosti kontrastuje s tím, že Německo z počátku vítězilo, jelikož po přečtení této knihy někde v zákopu by možná leckdo vyběhl ven...