Co můžete ztratit, když získáte Facebook

Je snad možné, že by někdo ještě tuto vymoženost dneška (pro některé již možná včerejška) neměl? Tak třeba já. Tu a tam mi dojde mailem veselé pozvání do klubu, kde bychom se mohli všichni vzájemně sdílet. Sdílení je pro tento fenomén nejspíše klíčové slovo. Přijde mi však, že "sdílení" nelze zaměňovat za skutečný vztah jakým je kamarádství či přátelství, jak je lehce podsouváno. 

Komunikace přes internet je tématem samo o sobě. Přes první nesmělé krůčky v této oblasti a klasické mailování jsme se dostali k chatování, kde stačí vklouznout do správné místnosti a můžete hodit řeč s kolegou houbařem, sběratelem zrcátek či krásnou osmnáckou (nebo se tak alespoň tvářící osobou). Nic proti. Pokud si dobře vzpomínám, zajímavým jevem ve velkých místnostech plných zábavy, jak hlásal popisek, řada jedinců vždy hledala někoho konkrétního na debatu. Takovýchto žádostí mohlo být hned pod sebou několik a přesto k sobě dotyční cestu nenašli. Pokud nejde o skutečně tematickou debatu, jedná se podle mého ve většině případů o ubíjení času.

Další logickou etapou proto byla "individualizace" takovéto internetové komunikace, kdy se středobodem stáváme my sami. Hezká představa. Zajímavé je, že pro řadu lidí se stalo určujícím faktorem jejich společenskosti množství kontaktů. Prográmky typu ICQ či Skype a počet dušiček v nich má tak i jistou hodnotu prestiže. Faktem ale také je, že skoro každý má v podobném seznamu osobu (leckdy ne jednu), se kterou toho právě mnoho nenamluví, ba přímo se této komunikaci vyhýbá. Tato potřeba je vyslyšena funkcemi jako invisible, kdy vás neuvidí nikdo (krom určených výjimek). Zajímavý paradox - program pro komunikaci, který umožňuje, že vás nikdo neuvidí. Samotnou užitečnost však nelze zpochybňovat. Kolik mi jen ušetří peněz, když se s kamarády a přáteli domlouváme, kam a kdy, popř. když je třeba něco rychle řešit. Takovéto prográmky si na nich nehrají a svojí funkci splňují na jedničku. 

Pokud jsme však středem svého univerza, začne nám brzy pouhý svět kontaktů připadat málo a hle, přichází Facebook. Zde se skutečně již můžeme sdílet - fotky, nálady apod. Člověk může začít v takovémto světě žít. Znám osoby, které jsou zde schopny strávit půl dne. To vše je umocněno systémem "přátel". Ty znáš někoho, který zná někoho a ten zná někoho, který tím zná i Tebe. Co mi přijde jako problém je, že lidé mají obvykle používáním facebooku, potažmo i ICQ, pocit, že jsou společenští. Jak by také ne - jsou v kontaktu se svým okolím. Říkám okolím, jelikož s rodinou, skutečnými přáteli a kamarády se vídám. Jsou to lidé, kterým věnuji kousek svého volného času a oni ho věnují mně. Vím, jak reagují na různé podněty (nebo si to alespoň myslím). Dokážu si je představit zamračené i veselé. Setkávání se s lidmi je definice "společenskosti" jedince, nikoli množství jeho kontaktů a přátel-přátel. Samotné psaní je dosti vyprázněná forma vztahu. Mohu někoho opravdu považovat za blízkou osobu, pokud ho nevidím dlouhý čas? Mohu, ale pouze ve výjimečných případech, které potvrzují pravidlo. I já mám osobu, se kterou se nemohu vidět, jak bych chtěl, a tak tato neosobní interakce slouží jako berlička. Takovéto vztahy však stagnují, jelikož základem je vždy tvář a hlas druhého. 

Druhou věcí je pak otázka celkové prestiže. Kdo totiž Facebook dnes nemá? Od Vašeho (ne)oblíbeného poslance, kamarádů, kolegů, učitelů po psy a kočky. Kolegové obzvláště chtějí věci řešit na tomto příhodném místě, vždyť přeci každý Facebook má. Na řadu lidí je tak okolím vyvíjen tlak, aby naskočili do vlaku a sdíleli se. Asi jste již postřehli, že toto slovíčko nemám moc rád. Osobně si myslím, že není správné vytrubovat do světa, co jsem měl dneska k večeři a jestli mám po ní pravidelnou stolici. Popřípadě ukazovat zcela cizím osobám, jakým přátelé-přátel jsou, kde a s kým jsem byl na dovolené. Argument fotografií je dosti častý, ale řeknu vám zcela upřímně, že já si raději vyslechnu od druhého, kde byl a co tam zažil, než abych se sám probíral stohem jeho fotek. Bez výkladu druhého je to holt svazeček cizích zážitků, kterým chybí osobité kouzlo. Navíc poskytnout dané fotky jiným způsobem je dnes směšně jednoduché.

Na kupě banalit, které o sobě navršíme, se jakýkoli vztah rozvíjet nedá, můžeme si však vytvořit falešnou představu o tom, že tomu tak je, že jsme společenští a množství našich kontaktů odráží skutečné vztahy. Děkuji nechci. Je tomu již dávno, co jsem pochopil, že kvalita předchází kvantitu a místo sdílení se s neznámými lidmi či pouhými známými vsadím raději na setkávání s přáteli a kamarády, na které se budu vždy těšit.