Bombastická prázdnota

Po posledním filmové zkušenosti si již nemohu pomoci a nenapsat krátký testament velkorozpočtových filmů. Komu se dnešní bombastická produkce zdá jako napínavá podívaná, která vás zvedne ze židle, ani se neobtěžujte číst dále a žijte si ve svém spokojeném filmovém světě plném "filmových zážitků".

Jakmile film dnes dostane velký rozpočet, stává se to poslední dobou, minimálně tak pět let, synonymem toho, že půjde o opus, při němž člověk obvykle nehne ani brvou a kde se peníze prožerou předně na tricích. Je krásné být okouzlován vypracovanou a reálně ztvárněnou fantazií, je smutné utápět se nějakou tu hodinku života v počítačové animaci. Rozdíl mezi oběma póly vyvolávají takové drobnosti jako příběh, vykreslené postavy, atmosféra. Zní to banálně, je to banální, obtěžovat se tím je vzácnost a udělat to navíc dobře je kumšt.

Nebudu si hrát na nějakého filmového kumštýře. Moje strategie návštěva kina je až na výjimky pragmaticky jednoduchá - "pokud to bude velké, chci to vidět na velkém plátně". Proč chodit na nějakou romantickou komedii do kina? Proč na ni chodit vůbec, ale to sem nepatří... Chci tím říci, že nadupadné zvukové bedýnky a obrovské plátno rád vidím jaksepatří využité. Po této stránce by si nebylo na co stěžovat. Do kin se řítí jedna mega-giga-superakční vylomenina za druhou, jejich kvality jsou však nyní skoro zaručeně u bodu mrazu, což mě jako exnaivního platícího zákazníka přivádí do varu. Zvláště minulý rok jsem spolkl nejvíce hořkých pilulek. Všechna ta pokračování stojí vůbec za starou belu - Transformers 2, Terminator 4, prequely Star Wars... Letošní remake Souboje titánů nasadil dosavadní produkci pomyslnou korunu. U všech filmů tohoto nového ražení se projevuje stejný syndrom. Na hlavní děj je nalepeno tolik nepodstatných, dílčích a samoúčelných epizodek, které sice mohou vypadat leckdy skvěle, ale vůči vyprávění mají nulovou či ve své podstatě zápornou hodnotu. Klasické WOW momenty (What a wonder!) vystřídaly WTF (What the fuck?!). Obří škorpioni, senilní tunoví roboti, Jar jar a podobné opičky mohou být pro někoho hezké, pro někoho infantilní až stupidní, ale mají předně něco společného s dějem?! Co se (leckdy s těmi samými) filmaři stalo, že dobrý film je nyní o tom naházet do záběru co nejvíce barevných CGI blbin ve frenetické akci?

Jasně, těžko vyčítat blockbusterům jejich prvoplánovost. Nic proti. Ale může to dávat alespoň smysl, moc prosím. Tím, že stále více místa zaplácávají prkotiny, totiž nezbývá místo na hrdiny, jejichž osud pak je divákovi ukradený i s naviákem. Monstrum vysoké přes kilometr, chór zpívaný s veškerou vervou i ďábelský střih to zkrátka nevytrhnou. Leckdy pro jistotu hrdina chybí zcela (SW1), jindy je jich více než zdrávo (T4). Výsledný zív efekt spolehlivě stejný. Pokud z davu osob určených k efektivní likvidaci přeci jen vystoupí drsňák s číslem jedna, jež značí nahranou nesmrtelnost a výborné vztahy se scénaristou, jeho putování připomíná spíše pouťovou atrakci, rekvizity přiskočí v pravý okamžik, aby byly použity, kolegové si odumírají podle partu. První Piráti z Karibiku byli natočeni podle pouťové atrakce a jsou vysoce nad dnešním průměrem. S tím souvisí i koncipování samotné akce. Všichni nosíme v hlavě zákony reálného světa a pokud se na ně nedbá až příliš, ztrácí celá skopičina na významu, jelikož nejsme schopni se do ní vžít. Bombastické nemusí být nutně přeplácané a přehnané. Arcizloduch pak dnes slouží jako jednorozměrná dekorace, aby mohlo být finále s něčím větším a zlejším než po zbytek filmu. Kde jsou staří dobří bad-ass padouši s plánem buď skvěle jednoduchým či naopak intrikánským? Dnešní "intriky" jsou obvykle snůžkou prázdných hlášek a nesnesitelného množství náhody, kdy se kmotřička logika obrací v hrobě, viz "dějový" vývoj série Pirátů.

A neříkejte mi, že to nejde lépe. Šlo to. Co jiného je takové Statečné srdce? Ale i staré Hvězdné války, Gladiátor, Terminátor 2... Člověk aby byl vděčen i takovým dějovým limonádám jako je Avatar, sice víte jak to dopadne po pár minutách, ale minimálně to drží pohromadě. Srovnejte však náboj Avatara a Titanicu (který osobně nemusím) či Vetřelců (to zase jo), a to mluvíme o stejném režisérovi. George Lucas ještě jako černovousý řekl, že efekty bez příběhu jsou nuda. Od autora, již bělovousého, nové a komerčně skvěle vykalkulované série HVězdných válek to opravdu sedne. Nechť je to tedy zase velké, bombastické, chorály podmalované, epické a akční, ale probůh ať je to také o něčem při zachování nosného příběhu a elementární logiky!