Ačkoliv pojmy být sociálně cítící a být socialistou zní podobně a jsou často v různých diskusích zaměňovány, jejich podstata je vzdálená jako Praha a New York. Nenechte se zmást tím, že pojmy mají stejný základ, nenechte se zmást dokonce ani tím, že mnoho socialistů se označuje za lidi se silným sociálním cítěním. Jedno z těchto slovních spojení označuje člověka s krásnou lidskou vlastností, druhé pak člověka krajně nebezpečného, takzvaného sociálního inženýra. A v čem vlastně spočívá rozdíl mezi sociálně cítícím a socialistou? Jak je od sebe rozpoznat? Nevíte? Tak čtěte dále... a čtěte pozorně, je to důležité...
1. Peníze vydělané versus peníze ukradené...
Člověk, který má sociální cítění, rozdává z toho, co si sám svou prací vydělal či jakkoliv poctivým způsobem získal (dědictví, dar, ...). Rozdává s plným vědomím toho, jaké budou důsledky toho, že někoho obdaroval. Oproti tomu socialista nechce dávat ze svého. Socialista se snaží různými metodami přesvědčit a donutit ty ostatní, aby dávali - on sám však ze svého chce dát málo, případně dokonce má tu drzost, že chce své vlastní statky zachovat v plné. Když ostatní dávat nechtějí, případně chtějí dát méně, než si socialista přeje, případně jinam, než si socialista přeje, začne socialista křičet o morálce, sobectví, zbohatlících, lumpech a zlodějích. Ve stejné době sociálně cítící člověk z vlastní kapsy pomáhá. K tomu, aby pomáhal, nepotřebuje diskutovat s ostatními.
2. Svoboda versus direktiva...
Člověk, který má sociální cítění, jej projevuje a nezajímá jej, zda ostatní dělají totéž. Pro něj je důležité, že sociální cítění projevuje on. A nutit někoho být stejný? To je mu naprosto cizí. Ano, říká si, jak by bylo krásné, kdyby stejné sociální cítění měl i soused, ale když nemá, bohužel. On je sám se sebou spokojen a sousedovi nic nařizovat nechce. Oproti tomu socialista má jediný cíl - změnit legislativu tak, aby všichni museli co nejvíce dávat právě jemu, aby on mohl být jakože sociální. Člověk je nucen vzdávat se velké části toho, co vytvoří, ve prospěch socialisty, a to pod hrozbou vysokých trestů- odnětí svobody, pokuty... Socialista je odpůrce ochoten i zničit, jen aby jej donutil k odevzdání toho, co si socialista přeje.
3. Altruismus versus pragmatismus...
Člověk, který má sociální cítění, pomáhá ostatním, protože vnitřně cítí, že tomu tak má být. Je altruistou, za svou pomoc nic nečeká. Socialista to, co činí, činí z ryze pragmatických důvodů. Chce využít sociální oblast jako výtah k něčemu, co je pro něj přínosné - peníze, moc, postavení. A tak, zatímco sociálně cítící se dělí o svůj majetek v tichosti, socialista každou vydanou korunu okázale medializuje a prezentuje s cílem zalíbit se. Zalíbit se těm, kdo mu mohou pomoci dostat se k jím vytouženým cílům - zejména jsou to ti, kterým stačí slíbit vysoké sociální dávky, případně čerpání služeb za cizí peníze, tedy jedna skupina voličů. Těm se socialista všemožně podbízí a zveličuje to, co činí. Demagogie, to je hlavní a stěžejní nástroj socialisty.
4. Empatie versus materialismus...
Člověk, který má sociální cítění, se dokáže do člověka, kterému chce pomoci, vcítit. Dokáže rozpoznat, co dotyčný potřebuje a podle toho se snaží pomoci v rámci svých možností. Socialista je materialista. Je přesvědčen, že pomoc lze dát převážně ve formě finančních dávek přímých či nepřímých. Socialista nechápe, že člověk v tísni potřebuje třeba jen povzbuzení, případně třeba zvýšit kvalifikaci. Vše by řešil stylem - "máš problém? tu máš peníze". Tento přístup kolikrát místo pomoci dotyčného jen naprosto demotivuje, že tento se stává apatickým a postupně závislým na pomoci druhých.
5. Adresnost versus populismus...
Člověk, který má sociální cítění, si všímá dění kolem sebe a umí dobře rozpoznat ty, kteří se octli v nouzi a naléhavě potřebují pomoc. Tomuto člověku se pak všemožně snaží pomoci. Socialistu takoví lidé příliš nezajímají, on chce moc, chce peníze, chce postavení. Hledá proto silné zájmové skupiny, kterým naslibuje hory doly, jen aby dosáhl svého cíle. Ano, i sociálně cítící se může splést a omylem podporovat nemakačenko, nicméně u socialisty je tohle běžná praxe. Socialista hledí na davy, jednotlivec v nouzi ho až tak nezajímá. Proto socialisty nikdy nezajímali například lidé s handicapem - tito nejsou silné voličské skupiny, tito nejsou schopni křičet, často mají velmi vážné problémy a nejsou pro socialistu dostatečnou oporou.
6. Vyřešení problému versus nekonečné řešení...
Člověk, který má sociální cítění, si přeje, aby na světě nebyl jediný člověk, který by potřeboval pomoc. Kdyby taková situace nastala, je to pro člověka se sociálním cítěním největší svátek. Jeho konání má za úkol odstranit utrpení a potřebu pomoci. Socialista by stejný den vnímal jako konec světa. Pro socialistu jsou lidé v tísni životní potřebou, právě díky nim může dosáhnout svého cíle. Když se někdo z problémů vymaní, přestává socialistu potřebovat a socialista ztrácí část podpory. Proto řešení socialisty volená nevedou k nápravě, ale k udržení stavu a k tomu, aby dotyčný potřebný získal pocit, že socialistu potřebuje a že kdokoliv jiný by zavinil pokles jeho životní úrovně.
Jak dál?
Už tedy víte, jak rozpoznat socialistu od člověka se sociálním cítěním. Na socialisty si dejte pozor, jsou to často mistři slova, vynikající rétoři a svou demagogií vás mohou přesvědčit, že socialismus je dobrá věc pro všechny. Když to uslyšíte, přečtěte si znovu oněch šest bodů a od socialisty dejte ruce pryč. Naopak lidem se sociálním cítěním naslouchejte, byť někdy nebudou schopni obratně vyložit své názory. Za člověka se sociálním cítěním mluví činy, socialista potřebuje proudy slov, které ovšem pro praktický život nejsou ničím než proudem neužitečného blábolení.
Možná, že se vám podaří najít další poznávací znamení, které odlišuje socialistu od lidí se sociálním cítěním. Pokud ano, sem s nimi... boj se socialisty je záludný a každá "zbraň" nám pomůže...
