Že já s tou politikou nedám pokoj ani na Silvestra. Nedám, nemohu. Na politiku můžeme nadávat, můžeme ji kritizovat a můžeme dokonce říkat, jak nás vlastně nezajímá. Ale nakonec se vždycky dostaneme k tomu, že politika více čí méně ovlivňuje naše životy, ať už chceme či nikoliv. Kolik dostaneme na výplatu? Bude ta strašná silnice opravená? Budeme mít kvalitní zdravotnictví a školství? Bude se u nás dobře podnikat? To vše jsou otázky, jejichž odpověď poskytuje aktuální politika v dané zemi. No a já jsem přesvědčen, že pozitivní odpovědi, odpovědi pro poctivého a slušného občana výhodné, odpovědi výhodné pro budoucnost této země, dává pouze politika pravicová. A proto říkám, dejme si předsevzetí a vykročme do nového roku pravou nohou...
Abych ukázal, proč volím pravici, uvedu krátký příběh. Jednoho dne se sedlák rozhodl, že pošle pacholka na trh, aby prodal část jeho úrody. Naloží tedy vůz obilím, zapřáhne koně a pacholek s nimi vyrazí do vzdáleného města. Ale jak to bývá, koníci nejsou stejní. První z nich, velký, silný valach, byl tahounem, schopným táhnout i do nejprudších kopců. Druzí dva koně byli rovněž silní a prvnímu koni výrazně pomáhali. Ale bez prvního, tahouna, by nikdy vůz do města nedotáhli. Čtvrtý, poslední koník, byl slabý, a spíše pobíhal kolem vozu, než aby táhl. Kdo ví, proč jej vůbec pcholek bral s sebou. Cesta byla dlouhá a tak se nelze divit, že koníci občas potřebovali ovsa. Sedlák, známý to socialista, kladl před cestou pacholkovi na srdce, aby žádného z koníků nešidil, aby každému do korýtka odsypal stejně. Nu což, řekl si pacholek, mám dát všem stejně, z mého to není, zaplaceno dostanu, tak proč ne. A sedlákův příkaz provedl. Dosyta se hodovalo, pěkně po socialisticku. Ale ouha, když pacholek s koňmi dojel do města na trh, zjistil, že vlastně nemá co prodávat. Jak tak společně hodovali, všechno prožrali. Ale sedlák nemohl nic říci, nemohl pacholkovi nic vyčítat, vždyť sám si tohle přál, tohle zvolil a za tohle zaplatil. Jen sám sobě může děkovat, že příštího roku nezaseje, nesklidí a jeho i koníky čekají krušné časy.
Výsledek je vždy stejný - bída, konec prosperity, strádání. A takto socialismus a levicová ideologie obecně fungují. Dokud je z čeho brát, hoduje se, rozdává se, všichni mají bene, ať už se na tvorbě hodnot podíleli více, méně či vůbec. Nehledí se na to, co bude zítra, nehledí se na to, že když chceme rozdávat, musíme také tvořit. Základní ideou je rovnostářství, tedy snaha nahnat všechny do šedi průměru. Schopný, méně schopný, neshopný? Vždyť na tom nezáleží, žaludky máme přece stejné. Ono to ale dobře vypadá, když to slibujete, ono to dobře vypadá, když to provádíte. Hůře to ovšem bude vypadat, když na to dojedeme. A dojedeme na to všichni a bohužel, nejvíce na to dojedou ti slabí, kterým socialista sliboval ráj na zemi. Ztraceného silného valacha se jistě někdo ujme, horší to však budou mít průměrní či dokonce podprůměrní...
A jaká je tedy pravicová varianta našeho příběhu? Nečekejte žádné čáry, pravice není o zázracích, ale o následování zdravého selského rozumu. Sedlák dobře ví, že musí dojet na trh a že musí prodat. Řeší tedy dilema - musí dát tahounům tolik, kolik potřebují, aby zůstali tahouny. Ale zároveň musí zůstat dost na to, aby bylo co prodávat. Pacholek dostane zcela jiné instrukce - dej každému koni tolik, kolik si zaslouží. A přiměj i slabého koníka, aby se přidal k práci. Jistě, potáhne méně, ale svou porci ovsa, menší než ti ostatní, si zaslouží. A výsledek? Díky tomu, že tahoun dostal dostatek, dojeli na trh. Díky tomu, že i slabý koník byl zapojen, dojeli o maličko dříve. A díky tomu, že celou vlečku ovsa zbůhdarma neprožrali, měli co prodat. Za utržené peníze mohl sedlák nakoupit dost osiva, dostatek hnoje a příštího roku jel pacholek na trh s mnohem větším vozem. A i tentokrát dostal slabý koník méně než ostatní, ale přesto se nažral více. Ono často lépe dostat menší díl z většího koláče než větší díl z menšího...
A takto funguje pravice. Pravice nechce dělit balík, který máme, protože ví, že lepší je dělit větší balík. Bohužel či bohudík, abychom balík zvětšili, je třeba nejen notnou dávku úsilí, ale také pevné vůle. Ono pokušení prožrat vše dnes je veliké. Ale - pokud pokušení odoláme, pak si můžeme být jisti, že tvoříme svou budoucnost. A nejen svou, ale také budoucnost dalších generací. Již očekávám, že levicoví příznivci se na mě slétnou jako supi, aby mi co nejrychleji předhodili nejrůznější aféry pravicových politiků, špinavosti, korupci, klientelismus a kdo ví, co ještě. Proto těmto otevřeně říkám - mě to nezajímá. Tento článek není o tom, zda mají více másla na hlavě levičáci či pravičáci. Nekalé jednání kohokoliv má řešit policie, státní zastupitelství a soudy. A navíc si všimněte, že oba pacholkové byli poctiví lidé, nic pro sebe, kromě zasloužené odměny dohodnuté se sedlákem, si nenechali. Jen plnili, jako vláda, přání sedláka, tedy společnosti. A přesto se ukázalo, že levicový přístup selhal. Selhal, protože perpeetum mobile je nemožné, protože trvalá nezřízená spotřeba je nemožná. Prostě zdroje jsou omezené a i kdyby vám eurokomisař Špidla nastokrát říkal, že zdroje tady jsou, není to reálný obraz...
Zkusme se nad tím vším zamyslet. Rovnostářství produkuje jen úpadek. Úpadek se dotkne všech, nejvíce však těch nejslabších. Ti mají nejmenší rezervy a nejmenší schopnosti se přes úpadek přenést důstojným způsobem. Mechanismy trhu, skutečného trhu, ne toho, co vidíme v Evropské unii, mají schopnost zajistit růst. Problémem růstu je to, že není rovnoměrný. Je to tak, v tom mají socialisté pravdu. Ale, když odhodíme závist a nelibost z toho, že sousedovi se plat zvýšil o deset tisíc a mi jen o dva, stále příjdeme na to, že oba jsme vydělali. A pořád je to lepší vyhlídka než kdybychom oba prodělali. Ano, jsme lidé, proto potřebujeme sociální aspekty. Ale základem musí být nikoliv rovnostářství a umělé snahy přerozdělovat "světské statky", nýbrž trh, základem musí být princip zásluhy, ne princip welfare state.
Přeji všem úspěšný vstup do nového roku.... Pravou nohou...
