Svoboda vylučuje jistotu, jistota vylučuje svobodu

Před více než dvaceti lety se lidé sešli na ulicích a náměstích, protože toužili po svobodě. Dnes se mnohdy titíž lidé schází na stejných ulicích a náměstích, protože jsou přesvědčeni, že jim chybí jistoty. V tom, že jsou mnohem menší jistoty než dříve, se s protestujícími shodnu. Pouze jim připomenu, že omezení jistot je nedílným projevem toho, že máme více svobody. Svoboda a jistota jsou protiklady. Chceme-li jedno, pak se v podstatě ve stejné míře vzdáváme druhého. Musíme si vybrat. Bohužel, ve světle posledních událostí se zdá, že vítězí jistota. Zapomněli jsme už, co je nesvoboda? Nebo jsme jen nedokázali žít v opravdové svobodě? Nevím, ale bojím se... bojím se o svobodu v této zemi.

Hovořím o svobodě. Ale co vlastně je svoboda? V literatuře jistě nalezneme moře definic, ale my nepotřebujeme vědecké definice. Já osobně si svobodu představuji jako stav, kdy se mohu sám rozhodnout o tom, jak budu žít svůj život. A chci-li opravdu hovořit o svobodě, pak je přípustné jediné omezení mého rozhodnutí – mé svobodné rozhodnutí nesmí omezit možnost svobodného rozhodnutí jiného člověka. Svoboda nemá atributy, svoboda nemá přívlastky, svoboda nemá ale. Buď je nebo není, neexistují žádné mezistupně. Tolik tedy k těm politikům a občanům, kteří se dovolávají toho, že svoboda sice ano, ale regulujme tamto či tamto. Jestliže tohle učiníme, ukončili jsme svobodu.

Problémem ovšem není ta možnost rozhodnout se o směřování svého života. To by uvítali často i zarytí odpůrci čehokoliv pravicového. Problémem je, že pokud se sami rozhodneme, musíme za své rozhodnutí nést zodpovědnost. Někdy se rozhodneme dobře, a pak na rozhodnutí vyděláme (pozor, nemusí jít o peníze), jindy se rozhodneme špatně, a pak musíme za takové rozhodnutí platit. A to je problém, který typický levičák vyřeší tím, že nastaví systém sanace důsledků špatného rozhodnutí. Pochopitelně tím poškodí ty, kteří se rozhodli dobře. Brzy takový systém začne vykazovat nestabilitu a levičák za příčinu nestability označí možnost svobodného rozhodování a ve jménu těch nezodpovědných začne volat po další regulaci a po dalším etatistickém a kolektivistickém řešení. Ale problém není ve svobodě, ale v tom, že jsme nespojili svobodu a zodpovědnost za svobodné rozhodnutí.

Uveďme jednoduchý příklad – kampeličky. Tisíce lidí se nechaly zlákat bombastickými sliby zhodnocení vkladů v řádech desítek procent. Budiž, bylo jejich rozhodnutím riskovat při vidině mnohem vyššího zisku než v případě, že by peníze nechali v bance. Velká část kampeličkářů o peníze přišla – mimochodem, často ani nevěděli, že jsou spolumajiteli kampeličky a že by se měli zajímat. A nyní tito podvedení začali žádat, aby se z daní těch, kteří neriskovali, sanovalo jejich špatné rozhodnutí. A tohle nemá se svobodou nic společného. Ano, měli právo se svobodně rozhodnout, ale také povinnost nést důsledky – pozitivní i negativní.

A v takových situacích levičáci a etatisté začnou křičet o nejistotách a o tom, že svoboda je fajn, ale jistota je více. A začnou jistoty prosazovat. Ale každou jistotou si omezujete svobodu. Zkuste si představit základní komerční element jistoty – pojištění. Ano, získáváte určitou jistotu, ale omezujete svou finanční svobodu tím, že část peněz musíte obětovat na platbu pojistného. Čím vyšší garance od pojišťovny chcete, tím více jí musíte zaplatit. A může se stát, že sice budete mít velkou jistotu, ale budete přežívat jen tak tak.

Dalším případem je třeba důchodový systém. Každý chce důchod a velká část lidí chce, aby jim důchod zajistil stát. Ten tedy vymyslel důchodový systém. Ale všimněte si, že logicky je tento důchodový systém pro všechny stejný. Jistota nějakého státního důchodu je vykoupena ztrátou svobody vybrat si, jak se zajistím na své stáří. Musím platit státu, musím platit tolik, kolik je určeno, a nemám žádnou možnost ovlivnit výši důchodu. Nemohu si zvolit, že se zajistím investicí do umění, nemohu se rozhodnout, že nyní raději rychleji splatím hypotéku a na stáří budu ve vlastním. Nemohu. Jistota mi vzala svobodu. Podobný systém je ve zdravotnictví.

Ano, můžeme si říci, že dáme státu ještě vyšší daně a budeme chtít jistotu bydlení. Ale – stát nemá možnost dát každému svobodně vybrat. Někdo by rád malý domek na vesnici, někdo byt ve velkoměstě, někdo raději centrum s obchody, jiný raději periferii s klidem a přírodou. Ve svobodné společnosti si každý může vybrat dle svého přání (a musí vybrat dle svých schopností). A opět je zde zodpovědnost. Někteří lidé si vybrali dům v satelitu a později poznávají, že jsou otrokem svého auta. Jiní chtěli mít blízko všechny obchody a později poznávají, že kolem je hluk magistrály a že není kde zaparkovat. Ale jsou to důsledky jejich svobodné volby. Jestliže bydlení bude zajišťovat stát, pak nevolený ouřada určí, jaké je normativní bydlení, takové se bude stavět a nikdo nebude mít chuť, ale ani možnost zkoumat individuální preference. Tady máš přidělený byt – ber či neber. Jistota, ale za cenu ztráty svobody.

A co takhle chtít právo na práci, jako to bylo dříve? I to by jistě stát mohl zajistit, kdyby chtěl. Mohl, bezesporu. Ale opět musí vzít lidem svobodu. Někdo raději práci blízko za méně peněz, jiný je ochotný dojíždět. Někdo chce klid v pozici bez zodpovědnosti, jiný je ochoten riskovat. Někdo se smíří s horšími podmínkami, když bude mít více volna, jiný může preferovat workoholismus. A preference se v průběhu života mohou měnit. Svobodný trh práce tohle umožňuje. Ale stát, pokud by všem musel najít práci, by takto nepřemýšlel. Prostě tady máš přidělenou pracovní pozici, makej dle pokynů. A že tohle nechceš, že chceš žít jinak? Nezájem. Máš jistotu práce? Máš. Tak si nestěžuj. Jistota opět vzala svobodu.

Ale pozor – všimněte si zásadního rozdílu mezi komerčním pojištěním a státními jistotami. Pojištění je důsledkem svobody. Pojištěný se svobodně rozhodl sám za sebe, že pojištění chce a proto si omezí množství peněz, které může utratit. Sám sobě platí za svou vlastní jistotu. Levičácké jistoty jsou jiné. Osoba, která profituje z jistoty, nebývá často osobou, které byla omezena svoboda. A navíc – kolektivistické jistoty jsou ve skutečnosti velmi drahé a neefektivní. Všimněte si, jak vysoké platíme sociální pojištění a jak málo jistoty slušného důchodu za to dostaneme. Všimněte si, jak vysoké platíme zdravotní pojištění, a přesto nemocní pořádají sbírky na léčbu.

Když se řekne nesvobodný režim, tak si většina lidí představí nacistickou či komunistickou diktaturu se spoustou mrtvých. Ale to je klam. Nesvoboda není o krvi, násilí, mrtvých či perzekuovaných. Nesvobodný režim se bez toho všeho může obejít. Ba většina nesvobody se bez toho v klidu obejde. Důchodový systém je totálně nesvobodný, přesto kvůli němu nebyla prolita kapka krve. Nesvoboda se projevuje ničením lidí, jejich demotivací, a ve svém důsledku morální i věcnou devastací společnosti. Nesvoboda nemusí zanechávat šrámy na těle, ale zanechává šrámy na duši, na duši jednotlivců i celých skupin. Nesvoboda zbrzďuje pokrok, protože lidem je omezována možnost volit způsoby života odlišné od jedno

Je asi legitimní a legální žádat jistoty. Ale musí to být ruku v ruce s tím, že si otevřeně řekneme, že žádat jistoty je žádat méně svobody. Pokud je dotyčný ztotožněn s tím, že za svou jistotu obětuje část svobody, a souhlasí, je to v pořádku. Co ale legitimní už není (byť legální ano), je chtít ve jménu své jistoty omezovat svobodu jinému. Svoboda je totiž ta nejvyšší hodnota, kterou bychom měli ctít. Svoboda může strašně bolet, protože důsledky špatného rozhodnutí mohou být závažné. Je na místě zvážit (svobodně a individuálně), zda tyto důsledky něčího rozhodnutí budeme sanovat. A na prvním místě by se měli zamýšlet blízcí dotyčného, přátelé, příbuzní, pochopitelně s ohledem na osobu dotyčného. Ale není na místě sanovat špatná rozhodnutí kolektivně a není na místě omezit svobodu všem, aby jedinec nemohl udělat chybu. Svoboda může bolet, přesto nemá alternativu, pokud chceme zůstat druhem Homo sapiens a nikoliv ovcemi, které výměnou za slib pochybných jistot půjdou jako stádo vstříc ohradě.