Stát chrání slabé. Kdo ochrání nás před státem?

Často slýcháváme, že stát by měl chránit slabší před zvůlí silnějších a mocnějších. Odhlédněme na chvíli od diskuse nad mírou ochrany či samotného vymezení toho, kdo je silný a kdo slabý. Pro tento okamžik vnímejme větu, že stát má chránit slabší jako konstatování, které v jeho samé podstatě můžeme přijmout všichni, ať už stojíme na levici či na pravici. Nu dobrá, pak ovšem musíme říci, že stát by nás všechny měl chránit sám před sebou - kdo z nás může říci, že není slabší než stát? Asi by byla marná snaha někoho takového najít. A každý z nás se setkává s projevy arogance moci ze strany státu - v některých případech je tato arogance menší a "zkousnutelná", v jiných však dochází k takovým aktům, kdy si občan může říci, že stát pokládá za svého nejhoršího nepřítele. Nevěříte? Věřte...

Stát vydává zákony, které vymezují mantinely života v onom státě. To je nesporně správné, jen málokdo touží po anarchii, ve které platí zákon džungle neboli sežer či buď sežrán. Co už však správné není, je skutečnost, že státem vydané normy téměř vždy nadřazují zájmy státu nad zájmy občana či právnické osoby- jinými slovy - povinnosti a nevýhody jsou na straně občanů či právnických osob, zatímco práva a výhody jsou na straně státu. Začněme něčím méně palčivým - zkuste si porovnat lhůty, které jsou stanoveny pro splnění některé povinnosti. Co uvidíme? Jasný nesoulad v délce lhůt, které stát nařizuje subjektům pro splnění povinnosti vůči státu a lhůt, které si stát stanovuje pro splnění povinnosti vůči nestátním subjektům. Samozřejmě, že nesoulad ve prospěch státu a jeho orgánů.

Rovněž ve vynutitelnosti práva ve sporech nestátních subjektů se státem je často viditelná arogance moci. Není ani tak problém v tom, že soudy rozhodnou ve prospěch občana (byť stav české justice nelze označit jinak než jako stojící proti zájmům občanů), ale v tom, že stát odmítá soudní verdikty respektovat. A není páky, která by jej k respektu donutila. Jistě, jestliže nebudu respektovat soudní verdikt, bude přivolána policie a budu donucen. To je v pořádku, ale kdo donutí stát, aby soudní verdikt respektoval? Kdo například donutí stát, aby respektoval nálezy Üstavního soudu v oblasti regulovaného nájemného? Nevidím dnes sílu schopnou to dokázat...

Pokračovat lze například přebujelostí byrokracie a prakticky její nadvládou nad lidmi. Často se naříká nad neochotou úředníků. Ano, i s tím se lze setkat. Kámen úrazu však není v tom, že nás úředník pošle do háje, ale v tom, že nás stát vůbec nutí k úředníkovi jít, přestože existují možnosti, jak se návštěvě vyhnout - ať už to je elektronizací státní správy či prostým vypuštěním dané agendy. Do toho prvního se málokomu chce, protože je to práce a do toho druhého se chce ještě méně subjektům, neboť tím by se zmenšila nadvláda státu nad lidmi. Přitom objektivně k mnoha úkonům, které je dnes nutné absolvovat před orgány státní moci, není žádný jiný důvod, než zaměstnání úředníka a znepříjemnění života lidí. A pokud se člověk cítí poškozen, jsou jeho naděje na nápravu minimální. Buď si úředníci přehazují problém jako horký brambor nebo dojde k soudu. A dostáváme se opět k předchozímu odstavci.

Nelze se tedy divit, že společnost nefunguje na základě svobodné soutěže, ale na základech korupce a klientelismu. Pokud se někdo domnívá, že korupce zmizí přijetím "antikorupčního zákona", pak se plete. A není ani tak důležitá výše trestu. Spíše naopak. Vyšší tresty zvyšují rizika - zvýšená rizika zvyšují cenu korupčního jednání - zvýšené "odměny" zvyšují motivaci korumpovaných úplatek vzít. Co z toho? Pouze se zvedne objem peněz, které se v této sféře pohybují. Co je tedy možným řešením pro snížení (vymýtit korupci je stejná utopie jako nesmrtelnost) korupce? Je to velmi prosté - snížit počet tzv. styčných ploch. Jinými slovy - jestliže úředník nebude v dané věci rozhodovat, není prostor pro uplácení a braní úplatků. Čím méně budeme nuceni navštěvovat úřady, vyplňovat lejstra a čekat na kulaté razítko, tím méně bude prostoru pro korupci. Nestane se to, že lidé přestanou chtít korumpovat a tím získat výhodu, ale stane se to, že nebude vlastně koho korumpovat.

Stát by měl také opustit roli "velké mámy", která chce plně řídit osud svých "dětí". Stát by měl fungovat jen jako servisní organizace a jako ten, kdo nastavuje mantinely pro hru, do které však zasahuje co nejméně. Z výše uvedeného přeci plyne, že pokud je stát jedním z hráčů, vždy bude zákon takový, aby vyhovoval státu. Copak je mezi námi někdo, kdo v případě, že hraje hru, ve které určuje pravidla, určí tato pro sebe nevýhodná? Za servis a ostrahu mantinelů si lidé rádi zaplatí v podobě daní. Ovšem těžko budete ochotně platit někomu, kdo vás znevýhodňuje a šikanuje. Natvrdo řečeno - jen hloupý člověk bude rád živit toho, kdo mu háže klacky pod nohy.

Ano, stát by měl chránit slabé, ovšem především by měl občany a firmy chránit sám před sebou. Ve vztahu ke státu jsme všichni slabí.