Kdyby vám někdo nabídl los za pětistovku s možností výhry dvě stovky, asi byste ho poslali do jisté části lidského těla, kterou ze slušnosti nezmíním (však všichni víme). Přesto všichni podobnou hru hrajeme, losy kupujeme každý měsíc - a přitom ani nemáme možnost z této hry vystoupit a se slovy "díky, nemám zájem" prostě losy přestat kupovat. Touto nechutnou a nevýhodnou loterií je náš "slavný" průběžně financovaný důchodový systém, který tak vehementně obhajují různí sociální inženýři. Pro ně má tato loterie nemalé výhody, pro její nedobrovolné hráče znamená v drtivé většině garantovanou prohru a garantovanou ztrátu.
V čem tedy spočívá tato loterie? Jak jistě víte, každému z nás, kdo pracuje, stát nařizuje platit tzv. sociální pojištění - no abyste nevěděli, když vám každý měsíc mizí peníze do černé díry... Nejedná se o nic jiného než o obyčejnou daň, jejíž výše je závislá jen a pouze na výši příjmu - čím více vydělám, tím více po mě stát chce. Za to mi stát dopřeje, až dosáhnu jím stanoveného věku, důchod. Nicméně mé sociální pojištění není něco jako spoření, pomocí kterého si šetřím na svůj důchod - mé sociální pojištění je obratem rozděleno pro současné důchodce. Já se musím spoléhat na to, že v době, kdy budu důchodcem, bude další generace schopna vyprodukovat dosti peněz, aby stát měl můj důchod vůbec z čeho vyplatit. To je první aspekt loterie - průběžný důchodový systém je vlastně sázka na to, že v době, kdy dosáhnu důchodového věku, bude stát schopen pro mě sehnat peníze. A ono to vůbec není jisté - důchodců je stále více a produktivních stále méně. Tedy jediná možnost, jak zajistit odpovídající objem prostředků, je zvýšovat a zvyšovat sazbu sociálního pojištění. A nelze si myslet, že další generace bude ochotná vzdát se třeba poloviny mzdy jen proto, že já chci svůj důchod. Takže se může stát, že stát jednoho krásného dne pošle na mou adresu dopis, ve kterém mi slavnostně oznamuje, že dostanu houby a ne důchod, zkrátka proto, že na něj není. Neargumentujte mi prosím tím, že důchod je garantován - kde nic není, ani smrt nebere.
A teď si představte, že platíte jako mourovatí, ale nikdy nemůžete říci - hele Franto, tak já už mám za těch 20 let práce naspořenej milionek, to bude na stáří super život. Ne, nemáte naspořenu ani jedinou korunu. Ať platíte sebevíce, jste odkázáni na milosrdenství státu, který vám poté, co poníženě vyplníte žádost o starobní důchod, nějaký ten důchod přizná. Jenže se taky může stát, že se žádného důchodu nedožijete - bohužel se tato nemilá věc stane celkem značnému procentu našich občanů. Pak ale zapomeňte, že vaše děti či jiné, vámi určené osoby, budou dědit vaše poctivě placené peníze. Stát prostě vaše peníze utratí a vy z nich nemáte vůbec nic. Druhý aspekt loterie - průběžný důchodový systém je vlastně sázka na to, že se důchodu vůbec dožijete a pokud ano, že jej budete taky nějaký čas pobírat. Kdo se nedožije, má smůlu, celý život platil jiným. Stát dokonce cynicky počítá s tím, že existuje jisté procento lidí, kterým může sebrat jejich peníze a nic jim za to nemusí nabídnout. Pro stát je ideální občan, který zemře na prahu správy sociálního zabezpečení, kde před chvílí podal žádost o důchod. Źivot není fér a stát určitě není viníkem něčí předčasné smrti - stát ale této předčasné smrti nechutným způsobem využívá.
V úvodu článku jsem uvedl, že tato loterie vlastně nemá vítěze, že její účastník nemůže být výhercem. Bohužel tomu tak je. I když budete mít štěstí, důchodu se dožijete a dokonce stát bude schopen vybrat dostatek peněz, budete nemile překvapeni výší důchodu. Váš důchod bude zcela jistě neadekvátní tomu, co jste státu za léta práce odvedli. A čím více vám stát bral, tím horší bude takzvaný náhradový poměr - tedy poměr důchodu k vaší někdejší mzdě. Zkrátka být důchodcem v průběžném systému není žádná výhra. Když si koupím los nebo vsadím sportku, tak to dělám proto, že existuje naděje na vysokou výhru. Stát mě však nutí do loterie, která je absolutně nevýhodná a téměř stoprocentně ztrátová. A pak se objeví nějaký chytrák a bude tvrdit, že komu se státní důchod zdá malý, ať si spoří navíc. Jenže lidem už poté, co jim stát vezme půlku mzdy, na rozhazování peněz nezbývá. Pro stát je tato situace velice výhodná - lidé jsou na státu existenčně závislí a navíc stát mnohé přesvědčí o své dobrotě - ten, kdo mi garantuje důchod, přeci musí být dobrý... jenže když si to člověk propočítá, iluze o dobráckém státu jsou rázem pryč...
A proč to vlastně píšu? Je to jednoduché - nechci se účastnit cynické a nechutné loterie, ve které vlastně nelze vyhrát a kde rizika jsou příliš značná. Chci spořit sám sobě a v případě, že mi nebude dopřán dlouhý život, chci, aby mnou naspořené peníze dostal ten, koho si sám určím. Chci, aby výše mého důchodu byla v souladu s tím, jak schopný jsem v průběhu mého života byl. Chci, abych nebyl závislý na státu a jeho libovůli. A také chci, aby zmizel systém, ve kterém se stát chlubí, že mi zajistí důchod, ale přitom pro něj bylo výhodné, že se ho vůbec nedožiju a on bude moci mé peníze shrábnout. Zkrátka chci, aby zajištěné mého klidného stáří bylo mým osobním právem a mou osobní povinností.
Samožřejmostí pak musí být to, že stát zajistí prostředky pro ty z nás, kterým zdravotní problémy či handicap brání v tom, aby si svou vlastní pílí tyto prostředky zajistili sami. Na tyto účely rád ze svého příjmu přispěji, protože tohle vnímám jako skutečnou solidaritu. Jinak ale odmítám přispívat do systému, který není ničím jiným než loterií a černou dírou státního přerozdělovacího aparátu.
