Pracovní místa nejsou škatulky, pánové...

Oblíbenou rétorikou politiků, zejména těch levicových, jsou věty, jejichž znění lze shrnout přibližně do této podoby – „Zahraniční investor vytvoří v České republice X pracovních míst“, případně „Je třeba aktivně podpořit vznik nových pracovních míst“. Ačkoliv je možné, že jsou tyto věty míněny upřímně, jejich skutečná hodnota je podle mě naprosto nulová. A to proto, že vycházejí z pomýleného uvažování o pracovním místu jako o škatulce, do které umístíte dnešního nezaměstnaného. Ano, pokud máte například oděvy, které nemáte kam umístit, je možné vytvořít nové „místo“ (tedy skříň, polici, šufle) a ony bezprizorní oděvy tam umístit. S „pracovními místy“ je to však poněkud jiné...

Když totiž vyrábíte ono „místo“ pro válející se oděvy, jsou primárním problémem ony ponožky a cílem je, abyste pro ně vytvořili „místo“, kde budou uloženy. S „místem pracovním“ je to přesně obráceně. Ano, objektivně je na úřadu práce evidován nezaměstnaný. Ale nelze  uvažovat o tom, že pro něj vytvoříte pracovní místo, abyste jej umístili. Nejprve musí vzniknout objektivní potřeba práce, kterou je třeba vykonat. A teprve tehdy, když tato potřeba vznikne, se lze bavit o tom, že někdo bude zaměstnán z toho důvodu, aby tuto objektivní potřebu vykonání práce naplnil. A zde se dostáváme k jádru pudla – cílem vlády je snížení nezaměstnanosti. To je logické, pochopitelné a dokonce chvályhodné. Méně pochopitelné, logické a chvályhodné jsou metody, které jsou voleny. Mnoho politiků se snaží volit ony škatulky, do kterých nezaměstnané přiřadí – prostředkem jsou peníze za tzv. vytvoření pracovního místa. Podnikatel, který zaměstná nezaměstnaného, dostane příspěvek na jeho mzdu. Ovšem – jak tento příspěvek ovlivní objektivní potřebu vykonání práce? Samozřejmě, že nijak.

Uvedu na příkladu. Představte si, že mám například stavební firmu se třemi zedníky a pěti pomocnými pracovníky. Těchto 8 pracovníků pokrývá objektivní potřebu práce, kterou je třeba vykonat. Zvládnou materiál navozit, zvládnou postavit zeď, omítnout ji a podobně. Má motivace přijmout dalšího pracovníka je nulová, neboť neexistuje objektivní potřeba další práce. Jinými slovy řečeno, přestože je na úřadě práce evidovaných několik dalších, byť schopných zedníků, nepříjmu je, protože pro něj nemám práci. Kdy tedy budu motivován k tomu, abych přijal dalšího pracovníka? Odpověď je jednoduchá a logická – tehdy, jestliže v mé firmě vyplyne potřeba vykonat práci, kterou dosavadní zaměstnanci nezvládají. Navíc musí platit základní ekonomická poučka, že hodnota daného nově přijatého zaměstnance musí být vyšší než náklady, které s jeho zaměstnáním souvisí. Laicky řečeno – práci onoho nového dělníka musím prodat za více peněz, než jaké vynaložím na jeho odměnění.

Jak se to řeší dnes?

Státu se však vůbec nejedná o to, aby byla vytvořena objektivní potřeba další práce, na jejíž vykonání by podnikatelé potřebovali zaměstnat další lidi. Státní úředníci se snaží přesvědčit podnikatele, že jim zaplatí, když zaměstnají dalšího člověka. Ale všimněte si, že zaplacením žádná potřeba nové práce nevzniká. Co tedy bude dělat nový dělník? Možnosti jsou v zásadě tři

1.  nebude dělat nic (to v případě, že příspěvek na zaměstnance bude vyšší než jeho mzda, pak pro podnikatele hodnota zaměstnance je vyšší i v případě, že neodvede žádnou práci)

2.  dojde k rozdělení práce mezi současné zaměstnance a zaměstnance nového (pochopitelně se snížením mzdy pro stávající zaměstnance)

3. dojde k propuštění stávajícího zaměstnance, protože více zaměstnanců není potřeba a v souboji o to, kdo má vyšší hodnotu na trhu práce, nemůže ten stávající zaměstnanec konkurovat zaměstnanci dotovanému

Jak sami uznáte, ani jedna možnost není dobrá, vždy se najde někdo, kdo na daném řešení tratí.V prvním případě stát, který dotuje neefektivního zaměstnance, ve druhém a třetím případě pak stávající zaměstnanci, kteří jsou vlastně nedotováním diskriminováni.

A jaké je skutečné řešení

Co tedy lze dělat s vysokou nezaměstnaností? V každém případě se stát místo kladení akcentu na vznik pracovních míst musí soustředit na vznik nové potřeby práce, kterou je třeba vykonat. Jakmile tato potřeba vznikne, musí podnikatel uvažovat o přijetí nového zaměstnance. Představte si onu fiktivní stavební firmu – kdy vznikne objektivní potřeba další práce? Je to jednoduché. Je to tehdy, jestliže firma získá další zakázku, jestliže vznikne mezi občany touha stavět. A kdy budou občané chtít více stavět? Zase jednoduchá odpověď – když na to budou mít. U staveb je například normálním prostředkem hypotéka, jenže ne každý je dostatečně bonitní, aby hypotéku získal. Mnoho lidí však požadovanou bonitu nezíská jen proto, protože stát si uzurpuje právo na obrovskou část mezd zaměstnanců, která snižuje jejich příjmy, nutné pro posouzení hypotéky natolik, že nebudou dostatečné pro získání tolik potřebné hypotéky. Když stát ponechá více peněz v peněženkách lidí, logicky se zvýší jejich koupěschopnost a bonita – a multiplikativní efekt, jak známo, kupní sílu a bonitu dále rozšiřuje.

Jenže poptávka je pro zvýšení zaměstnanosti podmínka nutná, nikoliv postačující. Už jsem se zmínil o vysokých daních a odvodech. Dalším problémem zaměstnanosti je velmi zkostnatělé a nepružné pracovní právo. A to vše, i při zvýšené poptávce, mluví proti tomu, aby podnikatelé zaměstnávali další lidi. Vysoké daně a odvody snižují hodnotu práce zaměstnance a je tedy možné, že díky tomuto snížení hodnoty dotyčný nezaměstnaný nezíská zaměstnání. Opět trochu lidské řeči – zaměstnanec zaměstnavateli nevydělá tolik, kolik za něj se všemi daněmi a odvody bude zaměstnavatel muset vydat (samozřejmě při započtení všech rizik). Zákoník práce je rovněž kontraproduktivní v další věci – zaměstnance není snadné a levné propustit v případě, že po nějaké době objektivní množstní práce, které je třeba vykonat, bude menší. Zákoník práce se v tomto případě snaží přinutit podnikatele, aby setrval v pracovním vztahu i přesto, že pro jeho pokračování neexistuje základní důvod – tedy existence nutnosti vykonat práci. Zaměstnanec je tak placen zaměstnavatelem, aniž by vykonal práci. Různá práva zaměstnanců a odborů nejsou také zrovna motivací pro zaměstnavatele, aby zaměstnával. Tento podnikatel často raději odmítne další zakázku, neboť si spočítá, že by mu ve skutečnosti přinesla zisk, který pro něj není v porovnání s náklady peněžními i nepeněžními a při zohlednění případných rizik lukrativní. Nový zákoník práce, který byl schválen levicí, je v tomto ohledu ještě horší a pro zaměstnance nakonec ještě více nevýhodný, přestože se tváří právě opačně.

Závěrem tedy shrnu obsah do několika vět. Pracovní místo je nutno přestat vnímat jako škatulku k umístění zaměstnace, ale je třeba na pracovní trh pohlížet jako na dynamickou strukturu, kde jeden subjekt má potřebu vykonat práci, druhý subjekt je ochoten práci vykonat, a proto se tyto dva subjekty dohodnou na podmínkách a uzavřou pracovní smlouvu. Nezaměstnanost lze snížit jen růstem množství objektivně potřebné práce a liberalizací pracovního práva. Množství potřebné práce lze snadno zvýšit tak, že zvýšíme koupěschopnost obyvatelstva snížením daní a odvodů. Liberalizaci pracovního práva pak jedině zcela novým, liberálním, zákoníkem práce.