Prezident České republiky, Václav Klaus, v jednom ze svých mnohých proslovů prohlásil, že Češi se nikdy neměli tak, jak se mají nyní. Měl pravdu. Měl pravdu, i když mnozí nesouhlasili, měl pravdu, i když mnozí hodně křičeli. Problém toho, proč si mnozí lidé myslí opak, je fakt, že atributy nesmírně vysoké životní úrovně vnímáme jako samoztřejmost, kterou přeci již ani není nutné zvýrazňovat, jak je samozřejmá. Realita je však jiná a samozřejmost je jen pouhou iluzí, která se, pokud ve vnímání čehokoliv jako samozřejmosti budeme pokračovat, může velmi rychle rozplynout...
Přicházím domů. Vcházím do koupelny, důkladně si umývám ruce, odcházím do kuchyně, rozsvítím světlo a ohřeji si jídlo. Že by banální věc, o které je až hloupé hovořit? Nikoliv. Fakt, že otočením kohoutku spustím proud vody či plynu nebo že stisknutím tlačítka uzavřu elektrický okruh, jehož výsledkem je světlo, je přeci důvodem k zamyšlení. A poprvé se dostáváme k mylnému vnímání samozřejmosti. Mnoho z vás přeci namítne, že elektřina, voda či plyn jsou přeci věcmi samozřejmými a není nutné o nich dále hovořit. Nuže, není tomu tak. Monumentální sítě, které zásobují města i vesnice elektřinou, vodou či plynem jsou gigantickými triumfy lidského rozumu a lidských schopností. Jak pomíjivé ve skutečnosti tyto "samozřejmosti" jsou, se mohou lidé přesvědčit při každé větší vichřici schopné "sestřelit" sloupy elektrického vedení nebo při pouhém pohledu na televizní reportáž z míst, kde získání pitné vody není otázkou otočení kohoutku, ale otázkou boje. A kdyby mnozí méně znalí viděli, o jak technologicky náročné procesy, který nám potřebné dodávky zajistí, jde, pak by jistě k "samozřejmostem" přistupovali s vyšší pokorou. Ne, dodávky vody, elektřiny a plynu nejsou samozřejmostí, jsou projevem vysoké životní úrovně.
Přicházím domů. Opakuji se? Ano, protože ani tato věta není samozřejmostí. Ano, někdo má luxusní vilu, někdo malý domek, někdo větší byt, někdo menší byt, někdo pokoj v bytě sdíleném. Jenže. I ta nejobyčejnější cimra ve sdíleném bytě nabízí teplo, možnost dostatečné hygieny, nabízí zázemí pro život i pro případné pokusy o další zlepšením své životní úrovně. A jen tak mimochodem, dnes i obyčejný student na kolejích žije lépe než v minulém století příslušník vyšší vrstvy. Jistě, je to především pokrokem vědy a techniky, ale uvědomme si, v jakém společenském systému se věda a technika rozvíjela. Socialismus to nebyl, teokracie to také nebyla. Často slyším nářky nad tím, že náklady na bydlení dnes spolknou přibližně třetinu příjmu občana. Zkusme se na to podívat také z druhé stránky. Při průměrném měsíci, který má 21 pracovních dní, nám stačí sedmkrát jít do práce, abychom si zajistili střechu nad hlavou. A sedmkrát osm hodin práce znamená 56 hodin. Má-li měsíc 30 dní, má 720 hodin. Snadným propočtem dostaneme údaj o tom, že zajištění střechy nad hlavou nás stojí necelých 8 procent času, který je k dispozici. Můžete se hádat sebevíce, ale zpochybnit to, že tak snadné získat bydlení nikdy nebylo, asi nelze. Ne, slušné bydlení, na které vyděláváme necelou desetinu měsíce, není samozřejmostí, je projevem vysoké životní úrovně.
A co taková rekreace? České cestovní kanceláře a agentury nijak nenaznačují, že by měly přijít hubené roky. A kolik dalších Čechů cestuje na vlastní pěst? Ale i rekreace je mylně považována za samozřejmost. A nyní nehovořím o dnech volna, ale o rekreaci mimo místo domova. Je to podobné jako s bydlením - někdo na Floridu, někdo do Španělska, někdo do Tater a někdo pod stan. Ale málokdo může říci, že nebyl vůbec nikde, že neopustil svůj trvalý domov. Přitom to není tak vzdálená historie, kdy i pro movitějšího člověka bylo běžné, že nejdále byl na tržišti ve větším městě. A dnes vím i o nezaměstnaných, kteří vyjíždí. Nejsme žádná bohatá rodina, ale poznal jsem velkou část Evropy. Ne, dostupnost rekreací není samozřejmostí, ale projevem vysoké životní úrovně.
A mohl bych psát dále a dále. O tom, že byť se u nás operuje s pojmem chudoba, odborníci upozorňují na to, že u nás chudoba v podstatě neexistuje. Že chudý v Česku nehladoví, nemrzne, bydlí, studuje a že opravdová chudoba je něco zcela jiného. Mohl bych hovořit o plných hospodách, hospůdkách a restauracích. Mohl bych hovořit o množství automobilů a mobilních telefonů. Nic z toho není samozřejmostí, vše je projevem vysoké životní úrovně. Problém je jinde, problém je v tom, že na lepší si člověk zvyká snadno a začíná to vnímat jako samozřejmost. Přestáváme vnímat, že se máme dobře. Navíc vstupuje do hry více či méně závistí. Kolikrát ze slov člověka vyplývá, že si vlastně nestěžuje na to, že se má špatně, ale na to, že je někdo, kdo se má ještě lépe. A je-li tato závist ještě doplněna častým přáním, aby se dotyčný tak dobře neměl, jsme na nejlepší cestě k záhubě. Lidé si touto závisí, tímto užíráním se a zbytečným stresováním kazí život. Nechápu proč.
Zkusme si tedy uvědomit, že se máme vlastně velmi dobře a že jen málo lidí, kteří kdy žili a žijí na této planetě, se měli či mají lépe. Zkusme si také uvědomit, co vlastně znamená, mít se dobře. Vnímejme fakt, že velkou částí projevů životní úrovně je to, co vnímáme jako naprostou samozřejmost. Ne, nechci tvrdit, že bychom měli zanevřít na snahu mít se ještě lépe, naopak. Motivace mít se lépe je motorem pokroku. Ale chci se pokusit naznačit, že bychom měli méně porovnávat s jinými, méně závidět a více si všímat toho, co máme. V neposlední řadě bychom si měli uvědomit, že je to právě tržní hospodářství, které, ač není dokonalé (jako není dokonalý sám člověk), které umožnilo tak vysoké životní úrovně dosáhnout. Neměli bychom při prvním škobrtnutí odsuzovat jinak úspěšné společenské zřízení. Zkrátka a dobře, máme se lépe než kdy předtím. Hleďme na své životy hlubším pohledem a všímejme si i toho, co jsme dosud považovali za samozřejmost. Snažme se, abychom se měli lépe, ale neužírejme se závistí, že jiní se mají lépe. Najednou ten zpropadený život bude krásnější....
