Rok se s rokem sešel a je tu opět poslední den v roce. Končí rok 2012 a na jeho místo se pomalu, ale neúprosně dere rok 2013. Na rok 2012 budeme mít různé vzpomínky. Někdo dobré, někdo špatné. Někomu se povedl životní úspěch, někdo byl povýšen, někdo se oženil, někdo se stal otcem či matkou, někdo poznal skvělé přátele. Naopak jiní byli propuštěni, jiní přišli o své nejbližší, jiní poznali, že přátelé jsou přáteli jen v dobré, nikoliv však ve zlém. Takový už je život. Minulost nezměníme, z minulosti se můžeme jen poučit. Žádný rok totiž nemůže být tak dobrý, aby ten další nemohl být lepší. A žádný rok nemůže být tak špatný, aby ten další nemohl být ještě horší. Tak jaký ten nový rok vlastně bude?
Odpověď je do značné míry snadná - když pomineme otázku zdraví, smrti, či například počasí, což jsou aspekty života, které dosud skutečně nedokážeme příliš ovlivnit, bude takový, jaký si jej uděláme. Své životy máme v dnešní době ve svých rukou. Až příliš často slyším, jak ten či onen škodí tomu či onomu. Pochopitelně, nejčastěji je tím škůdcem politik. Pravda, politiky nemáme dobré, ba dokonce politiky máme velmi špatné. Ale co můžeme čekat, když politiky volíme ne podle toho, jak kvalitní jsou to lidé, jak úspěšnou mají životní cestu, jaký je jejich morální kredit, ale podle toho, co nám dovedou slibít z eráru. Slyšíme, že támhle nám klesne daň o jedno procento a támhle se zvýší porodné o dvě stovky, a běžíme k urně, abychom dotyčnému pomohli ke korytu. Že k tomu korytu pouštíme amorální, všeho schopnou kreaturu, to jaksi při vidině těch dvou, tří stokorun, nemůžeme spatřit. Jestliže pak v hospodě či na tramvajové zastávce vedeme moudré řeči o korupci v Čechách a na Moravě, pak vězme, že výše popsané je semenem té korupce.
Celé to spočívá v pomýleném pohledu na svět, v pokrouceném žebříčku hodnot. Jsou ostrakizováni ti, kdož říkají, že se máme dobře. Budu ostrakizován i já. Ale přesto to zopakuji. Žijeme si jako prasata v žitě. Plné obchody lidí, nakupujících nikoliv základní životní potřeby, ale alkohol, cigarety, pochutiny a další možná dobré, ale nikoliv nezbytné komodit. To je, milí přátelé, ta bída a hlad, ta probíhající genocida národa? Ona ta bída mnohdy spočívá v prostém faktu, že soused má o maličko lepší auto, o maličko větší plazmovou televizi či o něco novější model mobilního telefonu. A my chceme totéž. A uděláme pro to naprosto cokoliv. Naše posedlost závistí a lačností nás uvrtává do spárů lichvářů či politiků pochybné úrovně. Může snad nějaký zákon vyřešit to, že Franta Vopička chce nový telefon za jakoukoliv cenu? Jistě uznáte, že nikoliv. Pokud pan Vopička nebude ochotný brát si nesmysnou půjčku, pak tohle jediné a nic jiného zničí lichvářovu existenci.
Opravdu máte pocit, že to, zda se máme dobře či špatně, je zásluhou či vinou vlády či vůbec kohokoliv? Opravdu vláda může za to, že nemá Franta Vopršálek pracovní uplatnění? Není to třeba tím, že pan Vopršálek má nízkou kvalifikaci, nízké schopnosti, že neumí jazyky? Nebo třeba tím, že není ochoten za prací dojíždět, že má přehnané nároky? A když tak závidíme sousedovi nové auto, nezkusíme se zamyslet, zda to třeba není proto, že na rozdíl od nás soused více studoval, že na rozdíl od nás byl ochotný dělat přesčasy, že na rozdíl od nás ve volném čase pracoval a nesledoval připitomělé televizní pořady? A opravdu máme pocit, že neustálý hon za majetkem inspirovaný nikoliv touhou po věci samotné, po věci, po které toužíme (z jakéhokoliv důvodu), ale touhou vyrovnat se, být free, cool a in, nás naplní pocitem štěstí?
Samostatnou kapitolou jsou děti. Tam implantujeme od malička náš zvrácený hodnotový žebříček. Dětství se často mění v pouhý přísun materiálních statků. Nové oblečení, nové telefony, nové hračky. To vše má v mnoha rodinách za úkol zakrýt naprostou absenci jakéhokoliv duchovního rozměru dané rodiny. Nulová kulturnost, nulová sečtělost, nulový rozhled, zato vánoční stromeček obložený drahými dary, často pak na úvěr, který se stává brzdou rodiny či v mnoha případech začátkem její zkázy v kolotoči předlužení a exekucí. Přitom dětský svět je často mnohem prostší, než si myslíme. Děti chtějí zážitky, chtějí zažít pocit důležitosti. Ale vymýšlet celodenní program, to je příliš námahy, jak snadné je oproti tomu otevřít šrajtofli a vytáhnout bankovku. Přesně takto si mnozí z nás kupují klid od svých vlastních dětí. Tato pohodlnost vysává rodinný rozpočet a vychovává novou generaci způsobem, který od sebe odlučuje životní úroveň od životních zásluh.
Ta poslední věta charakterizuje celý současný způsob uvažování. Myslíme si, že je vlasně naším ústavně garantovaným právem mít se dobře. Že celý ten konzum prostě musíme mít stůj co stůj. Že je vlastně úplně jedno, co jsme si ve skutečnosti zasloužili svou prací. Prací? Fujtajbl, tohle slovo bych pomaličku měl používat pouze po dvaadvacáté hodině. Práce opravdu dostala přídomek posledního zoufalého pokusu, jak si obstarat nějaké peníze. Jestliže máme pocit, že máme málo a že bychom chtěli více, málokdy uznáváme, že si to více prostě prozatím nezasluhujeme. Źe prostě nezasluhujeme bydlet v tak kvalitním bytě, že nezasluhujeme jíst tak kvalitně, že nezasluhujeme oblékat se tak dobře, jak bychom chtěli. A že bychom měli pracovat více či lépe, že bychom se měli dále (a trvale) vzdělávat, že místo sezení v hospodě bychom mohli vstřebat základy cizího jazyka, že místo do dovolené "u móře" bychom mohli investovat do nějakého slušného kurzu či že místo sezení u nové televize bychom mohli přibrat nějaký ten "vedlejšák" (a pak bychom klidně mohli ještě vydržet se starou televizí).
Takový postup je jen výjimečný. Spíše využíváme dvoufázové hledání. Hledání viníka a hledání mesiáše. Nejprve musíme najít toho, kdo může za to, že se nemáme tak dobře, jak bychom chtěli. A máme na výběr - pravice, levice, Klaus, Paroubek, vláda, "ti nahoře", čtyřicet let komunismu, NATO, "pracháči", šéf, "ta svině soused, co má za posedních pět let třetí auto". Pro ty duchovněji zaměřené pak můžeme přidat různá božstva. Výběr nepřeberný. A když určíme viníka, pak musíme najít mesiáše. Mesiáše, který se postaví, zakřičí, a napraví všechny hříchy světa. Respektive napraví je tak, aby v naší kapsičce bylo o cosi více korunek na pokračování konzumního kolotoče. A právě takto se ke korytům dostávají různé existence. Využívají zaslepenosti davu a říkají, co dav chce slyšet. A navíc zde funguje trh, trh naprosto dokonalý a nezdeformovaný (prozatím) regulacemi z Brusele. Poptávka po mesiáších generuje nabídku mesiášů. Pan John se již poněkud znemožnil, ale máme zda nabídky například pana Babiše či pana Janečka. A jistě se objeví další, kteří budou ovčanům vyprávět o tom, jak se ty věci veřejné dají spravovat "jinak a lépe". Takové pozitivní myšlení je fajn, ale neznám místo na zemi, kde by to šlo bez tvrdé práce. Ostatně i princ v pohádce poznal, že země, kde "pečení holubi do huby sami létají", neexistuje, že "všude se musí makat". Ale kandidáti mesiášství o práci nehovoří, poněvadž dobře ví, že tvrdá práce jaksi není poptávána.
A to je chyba. Chyba velká a chyba možná největší. Dokud budeme věřit, že nějaký mesiáš může přijít a zachránit nás, dokud budeme věřit, že za naše probémy může primárně kdokoliv jiný, jen ne my sami, nemůžeme být úspěšní a nebude se nám dařit dobře. Ten, kdo se stará o všechny okolo, již nemá dost sil, aby se mohl starat sám o sebe. A dokud budeme vnímat svou existenci jen jako sběračství hmotného statku s tím, že naším pánem bohem bude ten, kdo momentálně tomuto sběračství popustí uzdu nejvíce, pak se nemůžeme divit, že je ta republika v... no však vy víte, používáte to možná častěji než já.
Takže až budete opětovně lkát, že se máte špatně, zkuste se zamyslet. Zamyslet nad tím, co jste udělali pro to, abyste se měli lépe. Velmi často bude seznam činů krátký, velmi často bude seznam činů zcela prázdný. Nebylo cílem tohoto blogu obhajovat vládu. Já sám bych dnešní vládu nakopal do zadnice tak, že by si pánové a dámy týden nesedli. Ale opravdu je někdo tak hloupý a naivní, aby věřil, že jiná vláda mu zajistí ty pečené holuby, aniž by se o to dotyčný sám přičinil? Pohádky jsou možná krásné, ale hodí se ke Štědrému dni, nikoliv ke dni pracovnímu. Ke dni pracovnímu se hodí práce. Až zase jednou bude platit, že práce (fyzická i duševní) a životní úroveň budou nerozlučné sestry, pak můžeme očekávat ono vytoužené světo na konci temného tunelu. Pak totiž přestaneme věřit mesiášům, kteří nám předkládají soubory opatření proti krizi, které nám přinesou jen to pozitivní. Pak přestaneme volit jedince, kteří slibují rychlé výhody a výsady, ale budeme se zabývat tím, jaká práce za dotyčným je a jakou práci reálně je ochoten a schopen nabídnout ve veřejné funkci. A nakonec dojdeme i k tomu, že my sami do značné části řídíme úspěšnost svých životů. Ne vláda, ne parlament, ne soused, ale my sami jsme strůjci svého štěstí. Jistě, v životě jsme jednou dole a jednou nahoře, ale vždy se s tím vším můžeme porvat a vždy můžeme udělat něco pro to, aby bylo lépe. Nehledejme viníky a mesiáše. Hledejme schopnosti sami v sobě, hledejme cesty v tom, jak více, lépe a efektivněji pracovat, hledejme nové žebříčky hodnot. A nečekejme, že tohle někdo může udělat za nás. Nemůže, a pokud to slibuje, pak jen proto, že v nás vidí ovce, které mu pomohou v jeho vlastním růstu.
