Aféra kolem plánované stavby nové budovy Národní knihovny začíná přerůstat do obludných rozměrů. Každý obviňuje každého, slova jako podvodník, lhář, diletant, kulturní barbar, chrchel a podobná létají vzduchem jako na běžícím pásu - veřejně činných lidí, kteří by žádnou nadávku v tomto sporu neschytali, již není mnoho, pokud vůbec nějací. Takže se všichni hádají, uráží a dehonestují, namočení jsou v tom všichni, ale řešení problému je v nedohlednu. Problém je přeci zcela jasný - Národní knihovně hrozí, že v brzké době nebude mít kam uložit své bohaté fondy, navíc mnohé z nich jsou ohroženy například povodněmi. Řešení je tedy na první pohled prosté - postavit novou budovu, která bude Národní knihovně vyhovovat. A je to dokonce tak prosté, že se na tom všichni shodli a dohodli se, že novou budovu postaví. Asi málokdo z nich tušil, že místo stavby se povede jedna z nejrozsáhlejších pří poslední doby...
Celý problém vznikl v okamžiku, kdy mezinárodní architektonickou soutěž vyhrál architekt Jan Kaplický se svým již notorickým známým návrhem. Tento návrh rozdělil národ na dvě skupiny - zaryté příznivce a stejně zaryté odpůrce. S tím se ovšem muselo počítat již při prvním pohledu na zmíněný návrh - tento prostě a jednoduše porušuje veškeré konzervativní zásady, na jaké jsme byli při stavbě budov zvyklí. Jedni to chválí jako očekávaný příchod moderny a nové architektury do Prahy, jiní křičí o ničení nádherného panoramatu Prahy. Na obou stranách jsou jak běžní občané, tak politici. I architekti se přidávají tu na jednu, tu na druhou stranu. Vznikají petice, štveme jeden proti druhému. Dohoda v nedohlednu. Jenže Národní knihovna, strážce části národního pokladu, mnoha děl s historicky nevyčíslitelnou hodnotou i mnoha děl nových, novou budovu naléhavě potřebuje. A my se tady hádáme a pereme jako malí kluci... co takhle řešit problém místo osobních útoků, projevů antipatií, vzájemného handrkování a tahání se o moc?
Dle mého názoru je jediná cesta k řešení problémů - všichni budou muset ustoupit, budou muset zasednout k jednacímu stolu a především, všichni budou muset udělat kompromis. Bez mučení se přiznám, že patřím k umírněným odpůrcům - nepřeji si, aby knihovna v této podobě byla postavena. My odpůrci zkrátka budeme muset tolerovat, že se dá stavět i jinak, než jak jsme byli doposud zvyklí a že trocha té moderny prostě neškodí. Příznivci pak budou muset pochopit, že existujeme i my konzervativnější a že s tou modernou to nebudeme přehánět. Pan Kaplický pak bude muset pochopit, že jeho návrh v současné podobě prostě nemá podporu - jistě by byly možné úpravy, které by jej učinily konzervativnějším a tedy přijatelnějším pro dnešní odpůrce. Pokud tohle odmítne, pak se prostě bude muset smířit s tím, že je vítězem architektonické soutěže, že bude v učebnicích, ale že stavba podle něj prostě stát nebude. Architekti zase budou muset ustoupit od tvrzení, že jsme laici a jako takoví jim prostě do řemesla kecat nebudeme. Budeme, protože to jednak platíme a jednak je to pro nás. Chápu sice novináře, že jejich chlebem vezdejším je novinařina. Přesto bych uvítal méně bulváru a více serióznosti, méně skandálů a více pozitivních informací. A nakonec politici. Ti by měli projevit trochu pokory, místo kategorických verdiktů by měli spíše hledat kompromisy, alternativy. Měli by hledat způsob, jak to půjde, nikoliv vysvětlení, proč to nešlo.
Chápu, jsem asi poněkud naivní. Jenže kdybychom tohle dokázali, tak bychom mohli mít skutečně to, co potřebujeme. Novou budovu Národní knihovny, kterou skutečně potřebujeme. Vyřešili bychom problém... a nejde právě o tohle?
