Když mě před několika dny vyzval kamarád, abych s ním navštívil jeho rodné město ležící v severních Čechách, neváhal jsem. Rád poznávám nová místa a kamarádova rodina je navíc velmi příjemná a pohostinná. A protože člověk nejlépe pozná to, co může na vlastní oči spatřit, podnikli jsme během těch pár dní několik výletů do blízkého i vzdálenějšího okolí. Jedním z míst, která jsme se rozhodli navštívit, byl Chanov. Ano, správně, známé mostecké sídliště obývané nepřizpůsobivými občany naší krásné vlasti. Chtěli jsme to zkrátka vidět, chtěli jsme se na vlastní oči přesvědčit o pravém stavu věci v této lokalitě. Otevřeně říkám, že to, co jsme zažili, nelze označit jinak než jako šokující, odporné, nelidské...
Pomalu jsme se blížili k Chanovu. Projížděli jsme krajinou, střídaly se oblasti již rekultivované s oblastmi stále připomínající vyhlášenou měsíční krajinu. Nemusel jsem řídit, toho se s radostí ujal kamarád, a mohl jsem si tedy naplno vychutnávat pohled do okolí. Najednou jsem však před sebou spatřil něco, co na první pohled připomínalo město ve válečné oblasti. Děsivá scenérie, která mě ani na chvíli nenechala na pochybách - byli jsme v Chanově, resp. na jeho okraji. Ta scenérie však je ještě děsivější, než na první pohled vypadá. My jsme nestáli na okraji válečné zóny, což je místo sice smutné, ale poplatné onomu válečnému stavu, tohle je místo, kde šedesát let válka nebyla, tohle je místo, kde v době míru žijí lidé, ba co více, celé rodiny, s malými dětmi, s batolaty, s kojenci. To, co na první pohled připomíná válečné ruiny, to nezpůsobily granáty či letecké pumy. Tohle dílo zkázy mají na svědomí sami obyvatelé sídliště, již léta si systematicky ničící vlastní domovy. Nepochopitelné, vždyť ani to zvíře si dobrovolně neprovede s domovem to, co s ním provedli tito lidé. Oni zničili ne cizí domy, ne cizí majetek, ale vlastní domovy, ve kterých nadále bydlí. Nepochopitelné, nepochopitelné, ...
Stál jsem tam jako opařený a hlavou se mi honila jediná otázka - je toto vůbec možné? Dnes, s odstupem času, pak příchází další. Jak hluboko vůbec člověk může klesnout? Může klesnout více než ti, kdo jednají takto? Před touto návštěvou jsem slyšel mnohé, i dosti obrázků jsem viděl. Neměl jsem iluze, neočekával jsem vlastně nic. Ale až přímý pohled na toto místo dovršil mé zděšení a údiv na tím, jak lze vůbec žít v jedné z nejvyspělejších zemí světa na počátku 21.století. Rozpadlé domy či spíše jejich pouhá torza - betonové památníky stojící tam, kde kdysi stálo moderní sídliště, předané obyvatelům jako novostavby. Hromady odpadků válejících se kolem těchto památníků, přičemž k hromadám se tu a tam přidala další kupka, letící přímo z míst, kde architekt projektoval okno, stavebník umístil okno a nájemník zničil okno. Hloučky špinavých dětí využívajících hromady odpadků a suti jako místo pro dětské hry. Ne, přátelé, zde civilizace nedorazila. Když oblétala zemi, tomuto místu se musela obloukem vyhnout. Slyšel jsem slova jako středověk, pravěk. Ne, to nejsou vhodná slova. Středověk či pravěk samozřejmě postrádal mnohé vymoženosti dnes běžné, ale ani středověký či pravěký člověk dobrovolně neničil svůj domov, dobrovolně nežil v hromadách odpadků a dobrovolně neodebral sobě a svým dětem vymoženosti své doby. Obávám se, že vhodná slova k popsání této skutečnosti budeme hledat jen stěží...
A kdo je vinen? Mnozí říkají, že vinni jsme my, společnost. Ať mi tedy ten někdo ukáže na toho, kdo z naší společnosti šel a zdemoloval fungl nové domy tak, že připomínají válečnou zónu. Ať mi tedy ten někdo ukáže toho, kdo z naší společnosti šel a navezl kolem zdemolovaných domů metrovou vrstvu nejrůznějšího odpadu. Ten někdo by musel přiznat, že ukázat nemůže, neboť nikdo takový není. Všechna zkáza, kterou můžete vidět, je dílem samotných obyvatel. Společnost tedy viníkem není. Jiní budou tvrdit, že přičinou všeho je chudoba obyvatel. Když odmyslím, že tito lidé si za svou chudobu mohou jen a jen sami, svým způsobem života, neslučitelným s normami společnosti, je takové tvrzení nemravným výsměchem všem chudým, ale slušně a čistě žijícím lidem. Ani chudoba viníkem není. Tak co tedy? Je vůbec nějaká příčina? Samozřejmě. Příčinou je naprostá neúcta této skupiny lidí k čemukoliv a komukoliv. Tito lidé nemají úctu ke svěřenému majetku, neváží si poctivé práce, která za ním stojí, neváží si úsilí lidí, kteří se o jeho vytvoření přičinili. Nemají úctu ani sami k sobě. V opačném případě by nedopustili, aby se jejich vlastní rukou proměnil jejich domov v to, co jsem mohl pozorovat. Nedopustili by situaci, kdy žijí hůře než hovádko boží. Je to však ještě horší. Ti lidé nemají úctu ani ke svým dětem, které nedobrovolně musí žít v otřesných podmínkách, bez základních atributů civilizace, bez teplé vody, elektřiny, bez vzdělání, připraveni o lidskou důstojnost. Zkrátka a dobře - obyvatelé Chanova (a jiných podobných letovisek) nemají úctu k naší společnosti, ba co více, oni naší společností a jejími normami pohrdají...
Na místě je otázka. Otázka zásadní a principiální. Jsme povinni starat se o skupinu lidí, která k naší společnosti nemá úctu, odmítá ji a pohrdá jí? Je normální, abychom neustále sypali peníze do černé díry, ve které se naše pracně vydělané peníze změní jen na hromadu suti a odpadků? Důkaz nesmyslnosti takového konání najdete v samém Chanově. Nedávno opravený panelák, zateplený, přičem rekonstrukce jistě nestála pár korun. V jakém stavu je dnes? Pravdu mají ti, kdož tipují, že stádium vybydlení je značné a že nebude trvat dlouho a zařadí se mezi své totálně zdevastované kolegy. Ne, vážení čtenáři, těmto lidem naše společnost nic nedluží a není vůči nim ničím povinna. Musí si vybrat - buď chtějí od společnosti pomoc a pak musí přijmout pravidla této společnosti. Nebo chtějí setrvat v pohrdání společností, pak ovšem pomoc očekávat nemohou. V jasných barvách už vidím ryk různých pseudohumanistů jako reakci na tento článek. Ryk o tom, jak odmítám těm lidem přiznat jejich lidskou důstojnost. Já nikomu jeho důstojnost odejmout či nepřiznat nechci. Tito lidé se své lidské důstojnosti dobrovolně zřekli...
