Za vyřazení českých fotbalistů může moje manželka!!!

Svou ženu miluji, a to nejen proto, že mi dala zatím jednu překrásnou dcerku, které je dnes něco přes rok. Na své ženě mimo spoustu dalších věcí, oceňuji to, že jí nevadí, když v televizi sleduji sport, často jej sleduje se mnou. Vlastně nás sledování sportu v TV dalo tak trochu dohromady, to tenkrát Jakub Janda vyhrál Turné 4 můstků.

Před týdnem jsem se ale už zařekl, že s ní televizní sport sledovat nebudu. Za vyřazení našich fotbalistů na letošním Euru může totiž ona!!! Ale abych to vzal popořadě. Jejího talentu zakřiknout dobře rozehranou partii jsem si všiml letos při hokejovém mistrovství světa.

Začalo to snad už při druhém zápase našich v základní skupině. To jsme hráli s Ruskem. Patrik Eliáš dovršil ve třetí třetině hattrick a poprvé z gauče vedle mě zaznělo ono „to už je jasný, to už vyhrajem.“ Bral jsem to jako dobrý vtip, do konce zápasu chybělo ještě asi 18 minut. No, prohráli jsme v prodloužení...

Druhá taková situace se zrodila při zápase s Běloruskem. Tentokrát to bylo dle mé ženy vyhrané už předem: „takoví šmudlové, ty přejedem ani nemrknem“, zněla fundovaná prognóza. Do konce třetí třetiny chybělo necelých 7 minut, když Rolinek vstřelil vyrovnávací branku a všem spadl kámen ze srdce, že to dokopali aspoň k prodloužení a nakonec k získání druhého bodu po samostatných nájezdech.

Trochu silnější káva však přišla při čtvrtfinále se Švédskem. Poté co Vrbata proměnil samostatný nájezd a naši se ujali vedení, jsem si musel „góóól!!!“ jít zakřičet na balkón, protože dcerka již spala. Po návratu před obrazovku se mě manželka zeptala: „hm, a s kym, že to teď budem hrát?“ „S nikým! Ještě není konec, a pokud to dopadne tak nejspíš s Kanadou,“ zněla má odpověď. „Tsss, to už máme vyhraný“, opáčila má žena. Po lehkém upozornění, že už dvakrát cosi zakřikla jen zakroutila očima, jakoby chtěla říct, že jsem zbytečně pesimistický. A když nás Weinhandl ve čtvrté minutě prodloužení poslal na cestu přes Atlantik, tak jsme si málem zahráli na Othela a Desdemonu.

To jsem však ještě netušil, že vše bude korunováno zápasem našich fotbalistů proti Turecku na letošním Euru. Zápas jsem sledoval sám, neboť mé holky byly na návštěvě u babičky. Telefonát ze severu Čech přišel právě ve chvíli, kdy Koller zavěsil svůj 55. gól reprezentační kariéry, takže jsem si zařval hezky do telefonu. Manželka mi oznámila, že u nich nejde Prima, tak ať ji smskou informuji, pokud se změní průběžný stav. No výborně, po více než půlhodině klíčového zápasu o bytí a nebytí na turnaji datluji: „2:0, Plašil.“ Načež mi přišla jako odpověď smska, která předurčila osud posledních 25 minut: „Tak hlavně ty moc neplaš, může to být ještě 2:3.“ (!). Chachááá, pomyslel jsem si. Jak zápas skončil, to všichni dobře víme.

Nejvíce mě však dostává manželčino konstatování, které přijde na konci každého takového nepovedeného sportovního klání: „No co, chleba by lacinější stejně nebyl.“ Ale já si stejně vždycky řeknu, že bych ji za nic na světe nevyměnil :-).