Věčný spor o transformaci

TV duel mezi prezidentskými kandidáty mě přiměl k napsání tohoto blogu, kde se pokusím argumentovat, proč si myslím, že transformační proces české ekonomiky byl úspěšný. Pokusím se vyvrátit několik nejčastěji uváděných tezí o zpackané transformaci.

www.idnes.cz

Teze první: vše se udělalo špatně

Transformace ekonomiky z centrálně plánované v ekonomiku tržní neměla v historii obdoby. Tvůrci transformačního scénáře se maximálně mohli inspirovat reformami Ludwiga Erharda, které byly prováděny v Německu po druhé světové válce. Což se ostatně také stalo, transformační scénář byl v některých rysech velmi podobný německým reformám. Německo ovšem mělo tu výhodu, že totalitní režim tam existoval "pouze" nějakých 12 let. K transformaci ekonomiky neexistoval žádný návod, žádná transformační teorie, která by říkala, "jak se to má dělat". V tehdejší situaci a tehdejšíma očima to bylo skutečně maximum možného.

Teze druhá: za všechno může Klaus

Asi nejoblíbenější věta kritiků transformace. Místy mám pocit, že Klaus může i za špatné počasí. Pokud se ale seriózně podíváme na Klausům reálný vliv na praktické provádění transformace, pak dospějeme k následujícím faktům: a) vlády premiéra Klause byly vždy koaliční, tj. složené ze 3 stran - ODS, KDU-ČSL, ODA, tj. ODS neměla nikdy absolutní moc prosadit sto procent svého programu. b) díky tomu, že vlády byly koaliční, realtivně často docházelo k vydírání ODS menšími stranami, zejména z řad KDU. Tím pádem zřejmě byly dělány větší ústupky než za normálních okolností. Tato situace se ještě více vyhrotila po volbách 1996, kdy koalice měla ve Sněmovně menšinu. c) Klaus mohl těžko ovlivnit to, že se tunelovalo, že se někde údajně nosily miliony v igelitkách. Nevzpomínám si, že by říkal "kraďte, tunelujte, uplácejte". Atd. atd. Klausův reálný vliv byl marginální.

Teze třetí: chyběl právní řád

Ano, často je slyšet, že se měly vzít například právní normy SRN, přeložit do češtiny a "prohnat" parlamentem. To je dle mého názoru tragický omyl. Problém jakéhokoli řádu nebyl v absenci právních norem, ale v absenci tzv. neformálních institucí. Tedy ve vzorcích chování naší společnosti. Jak si můžeme myslet, že po 40 letech, kdy se nepokrytě hlásalo heslo "kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá vlastní rodinu", najednou něco vyřeší implementaci západního právního řádu, který vůbec s takovýmto chováním nepočítá? Uvedu příklad - pokud by Čína přijala zákon, že se nesmějí jíst psi, myslíte, že by se psi skutečně přestali jíst? Určitě ne, pouze by se psi jedli tajně a lépe by se to maskovalo. Budu vždy zastávat názor, že důležitá je změna neformálních institucí. Ta ovšem v našich podmínkách potrvá ještě hodně dlouho.

Teze čtvrtá: zpackaná privatizace

Domnívám se, že kuponová privatizace byla zase maximum možného. Cílem privatizace není maximální výtěžnost pro státní rozpočet, ale převedení majetku do soukromých rukou. V případě ČR šlo o to, aby bylo zprivatizováno co nejrychleji. Někdy se hovoří o tom, že měla být nejprve provedena restrukturalizace státních podniků a až poté měly být prodány. Ptám se: jaké by byly náklady na restrukturalizaci? jak a podle čeho měl stát poznat, zda má podnik restrukturalizovat tím či oním směrem? Příklad: jak měl stát vědět, jestli z NHKG má udělat velkokapacitní pekárnu nebo multiplex ve stylu Palace Cinemas? Myslím si, že cesta "nejdříve privatizace a restrukturalizaci ať provede nový vlastník" byla správná. Přesněji řečeno - byla nejlepší možná. Něco jiného je, že dnes jsme lépe informovaní a víme, že v některých případech se privatizace nezdařila. Ale: mohli tvůrci transformace toto vědět tehdy? Mohli pouze odhadovat. A i kdyby věděli (jakože si nemyslím, že by naivně předpokládali stoprocentní morální čistotu nových vlastníků), stejně by zřejmě volili stejnou cestu, poněvadž je velmi pravděpodobné, že byla daleko efektivnější než případná privatizace po restrukturalizaci.

Děkuji za pozornost