Za jeden z dobrých počinů České televize lze označit cyklus Ta naše povaha česká. Nesleduji jej sice pravidelně, ale vybírám si dle témat, která budou v tom kterém díle řešena. Před dvěma týdny byl odvysílán díl s názvem Hledám sponzora. Zn.: pro nemocné dítě.
Autoři uvedeného dílu podávali obraz o tom, jak český sociální (do něj můžeme zařadit i systém zdravotnictví) systém řeší případ, kdy se rodičům narodí nevyléčitelně nemocné dítě. V pořadu byl vyprávěn příběh několika takových rodin. Některé děti si nesly následky nepříliš vydařeného porodu, jiné trpěly atrofií svalstva. Společným jmenovatelem všech bylo ukázkové selhávání českého sociálního systému.
Vždy jsem se domníval, že sociální systém je tu od toho, aby řešil (nebo alespoň pomáhal řešit) obtížné situace lidí, kteří se do takové situaci nedostali vlastním zaviněním, nebo svým zaviněním, ale ne úmyslně. Myslel jsem si, že odvody z mezd do tohoto systému mají sloužit k tomu, aby se lidem, objektivně nemohoucím se o sebe postarat, žilo lépe. Ano, teoreticky by to tak mělo být. Ale pouze teoreticky.
Jaká je tedy praxe? Netvrdím, že zdravotně postižení lidé z tohoto systému nečerpají ani korunu, ale často to bývá almužna, která je nutí, leckdy ponižujícím způsobem, opatřovat si prostředky jinak a jinde. Ostatně, o tom byl také zmínění díl pořadu Ta naše povaha česká. Tato almužna je almužnou proto, že ze zdrojů, které plynou do sociálního systému, jsou sponzorováni i lidé, kteří nepracují a pracovat nechtěji, nebo lidé, kteří pracují, ale načerno, a i lidé, kteří si záměrně a s plným vědomím ničí své zdraví (nemusím snad podrobně vysvětlovat, kteří lidé jsou zde míněni). Prakticky se takový sociální systém stává zcela asociálním, neboť podporuje zahálku a nezodpovědnost za svá rozhodnutí a své činy.
Lidé, kteří se pak o sebe nemohou objektivně postarat sami, jsou nuceni spoléhat se na dobrou vůli těch, kteří jim poskytnou nějaký ten dar. Přitom dárci již jednou část plodů své práce odvedli do systému, který se sice honosí názvem sociální, ale svou funkci neplní. Konečným důsledkem je, že sociální systém, do kterého přispíváme nedobrovolně se stává zbytečným. Proč tedy nedobrovolný sociální systém nezrušit? Vždyť se ukazuje, že pokud by se řešení obtížných situací lidí ponechalo na dobrovolnosti potenciálních dárců, bez problémů by to fungovalo. Navíc by se ušetřila nezanedbatelná část peněz, které se na cestě od poplatníků k příjemcům někam zakutálí.
Pane Nečasi, pane Julínku, co takhle ten náš SOCIÁLNÍ SYSTÉM opravdu trochu přiblížit obsahu těch dvou slov?
