Jak je nebezpečné psát písně

Už dlouho jsem nenapsal žádnou píseň, napadlo mě, když jsem se probíral svazkem textů, akordů a not, říkám jim Hříčky, a hledal písničky, které bychom si s přáteli mohli na nejbližším setkání zahrát.

Hlavou mi zrovna proběhl docela chytlavý motiv, ze kterého by se dal stvořit zpěvný refrén. Že bych se do něčeho pustil? Ale jaké téma? No třeba něco k současnosti, doba je nejistá, vypjatá, nebude asi problém nalézt nějaké aktuální sdělení. Třeba něco o tom, jak se nám v té naší vlasti právě žije, co se děje kousek od nás a tak.

Vtom mi padl zrak na jeden již dost starý text. To se tenkrát blížilo magické datum, kdy jsme měli vstoupit do 21. století, lámalo se tisíciletí. Také mě tenkrát napadlo, že malá bilance končícího století by mohla být zajímavá. Tak vznikla píseň „Dvacátý století“. Jak že jsem to tenkrát napsal?

Dvacátý století se bude brzo lámat,

dospělí a děti se budou radovat.

Dvacátý století nám bude sbohem dávat

a rychle to letí a budou vzpomínat.

Století pokroku,

od koní k raketoplánu.

Století vraždění

a dvakrát světově.

Století drog a snů,

kdy den končil až k ránu.

Století bez míru,

žili jsme náramně!

A někde za rohem je válka.

A slunce svítí, nežli dřív,

o trochu víc.

A někde za rohem je válka.

A my tu sedíme,

jako by nic...

Dvacátý století se bude brzo lámat,

trochu se bojíme, že zlomí se i svět.

Dvacátý století nám bude sbohem dávat

a může přijít čas, co nejde vrátit zpět.

Století muziky,

s jazzem, heavy metallem.

Století pro zdraví,

kde umírá se hladem.

Století pro lásku,

i na prodej je lidem.

Století přírody, 

kterou si sežerem...

A někde za rohem je válka...

No, to se psal rok 1999 a do konce století chybělo ještě něco přes rok.

Jak tak koukám, je text nebezpečně blízko tomu, co bych tak mohl psát dnes. Padla na mě depka. Asi proto, že se vlastně za ta léta budování lepšího světa nic nezměnilo, politici blbnou dál a lid to jen bezmocně sleduje. Písní asi nezměníte svět, ale přece jen doufáte, že bude líp. Tak či tak, nic nového tvořit nebudu. Přece nebudu psát pořád dokola totéž.

Bych si připadal jako blbec.

Nebo snad ne?