Jak je nebezpečné porušovat zásady

Životní zkušenosti a mnohá zklamání vedu zralého muže k tomu, že si v průběhu času stanoví řadu zásad, dle kterých se chová a jedná. Přináší mu to jisté uspokojení a pocit jistoty v rozbouřeném světě.

Zásady jsou ovšem trochu ošemetná věc. Snadno se stanoví, ale o to hůře dodržují. Aby se z novoročního předsevzetí přestat kouřit, začít cvičit, necpat se sladkostmi a nepěstovat večer bílý sex staly zásady, to dá spoustu práce a málokdy se se to nakonec podaří.

Trochu jednodušší to v této oblasti mají lidé věřící. Zásady jsou jim dány takříkajíc odshora, od pánaboha, ať už je to ten či onen. Nevěřící jsou v nevýhodě, nezbývá jim, než aby si své zásady vymýšleli sami nebo je sháněli odněkud z druhé ruky. Pak není divu, že tu a tam se někdo vrhne do náruče nějaké sekty a nakonec se třeba nechá odháčkovat, aby se mu žilo lépe.

Zásady mají svoji hierarchii. Jsou zásady zásadní, kterým se někdy říká přikázání nebo dokonce tabu, a které jsou často popsány v zákonech, jako je nekrást, nedopustit se křivého svědectví, pečovat o děti a také o rodiče, nedej bůh někoho zabít.

Dnes jde o ty druhé, které si člověk stanoví často sám pro sebe, nebo mu tuto zásadu stanoví jeho víra. Například být vegetariánem, abstinentem, pravidelně se postit, sportovat, nedívat se na televizi, nebavit se o politice a jiná, vesměs zdraví prospěšná pravidla.

Mezi jinak bezvýznamné zásady může například patřit neplatit kartou, pokud je to možné. Motivů může být více, někomu třeba vadí, že jsou pak dohledatelné veškeré takto realizované finanční transakce a považuje to za zásah do svého soukromí. Tento motiv zralý muž nesdílí, jelikož si nečiní žádné iluze o uchování a ochraně osobních dat ve virtuálním prostoru. Svoje nacionále včetně rodného čísla a dalších informací už sdělil tolika institucím na tolika místech, že by byl pravý zázrak, kdyby zůstaly utajeny. Navíc – v naší krásné vlasti se utají snad jenom to, co nikoho nezajímá. Zralý muž si zásadu neplatit kartou osvojil na základě výsledků seriózního výzkumu, který konstatoval, že při platbách pouze kartou utratí běžný spotřebitel až o 20% více, než když platí hotově. Je to logické – člověk totiž zdaleka tak intenzivně nevnímá, že placením přichází o peníze. Jak praví Jan Amos Komenský – není v rozumu, co nebylo dříve ve smyslech, v tomto případě v hmatu a zraku.

Druhou podivnou zásadou zralého muže je neplatit u samoobslužných pokladen. Důvod je ergonomický. Je-li v průběhu procesu nutno vážit zboží, obnáší to nejdříve nalézt brýle, a pak pečlivě studovat na upatlané obrazovce pokryté spoustou bakterií a dnes i virů, co kupuje, aby nezaměnil například mandarinky za pomeranče nebo petržel za pastinák. Časová náročnost je tak zpravidla srovnatelná s čekáním u běžné pokladny.

Zásady jsou tu ovšem od toho, aby se porušovaly, říká se. Stane se, že fronta u jediné otevřené pokladny je opravdu strašně dlouhá a shodou okolností v nákupním košíku jsou jen a pouze produkty označené čárovým kódem. A tak vzhůru k samoobslužným pokladnám!

Vstup do prostoru pokladen byl impozantní. Některé typy roušek poněkud omezují rozhled a člověk si nevidí pod nohy. Stalo se, že trochu stranou, ale přece jen v cestě stál u vchodu do zóny kbelík s nevábně vypadajícím obsahem, do prodejny totiž zatékalo. Nabral jsem jej čistou placírkou. Je zajímavé, že kopnete-li do kbelíku s vodou ze strany, vyletí z něj voda směrem nahoru, v tomto případě přímo na jednoho člena personálu. Zaklel a odebral se do zákulisí, přemítaje nejspíše o zákonu zachování energie a zákonu setrvačnosti, aby se usušil.

Načtení zboží proběhlo bez problémů, tak ještě zaplatit. Zrovna by se mi hodilo rozměnit tisícikorunovou bankovku a tady ani nehrozí, že by se jejím prostřednictvím mohl infikovat pokladní. Tak šup tam s ní!

Přístroj bankovku vcucl, chvíli ji zkoumal a posléze ji s chrčením vyvrhl zpět. Ani další pokusy nebyly úspěšné. Po čtvrtém vložení bankovky ztratil stroj trpělivost, zavrčel a sdělil, že v jeho útrobách je zaseknutá bankovka. Evidentně lhal, jako když tiskne. Tisícovku totiž vždy s opovržlivým odfrknutím vyplivl nazpět. Možnost, že by ve stroji byla nějaká jiná bankovka po předchozím nákupu, jsem ihned zavrhl. Nedovedu si totiž představit českého občana, který by dobrovolně odešel od stroje, který mu sežral jeho peníze.       

Krátce před posledním neúspěšným pokusem se ozvalo nějaké houkání. Nevěnoval jsem tomu zvuku zprvu pozornost, ale ukázalo se, že u vedlejší samoobslužné pokladny stojí bezradně mladá, asi manželská dvojice s velikým nákupem a zoufale cloumá pokladnou. Stroj se bránil a vydal nouzový signál, kterým přivolal obsluhu. Ta se jala stroj uklidňovat a snažila se jej uvést opět do provozu.

V tom začala houkat také moje pokladna. Zřejmě jsem byl vyhodnocen jako nebezpečný element, který ji poškodil, a stroj se tak dožadoval první pomoci. Jelikož obsluha byla zaměstnána vedle, pokladna úpěla dál a mně nezbylo, než čekat. Vzhledem ke zvukové kulise jsem si připadal jako za války ve sklepě při náletu, jak mi o tom vyprávěli pamětníci.

Asi po deseti minutách se vedlejší stroj podařilo uklidnit a ten začal znovu pracovat. Krátce na to již stanoviště opouštěla šťastná dvojice se zásobami na další týden, možná měsíc. Já se svými pěti položkami jsem stále za zvuku sirén čekal, co bude dál. Obsluhující, jinak velmi sympatická, ale poněkud uštvaná dáma, se mi omluvila a jala se uklidňovat nespokojený stroj. Odklopila přední desku a vytahovala z něj různé komponenty, se kterými tajemně manipulovala. Problém se ukázal být v segmentu, který požíral bankovky. Asi mu nechutnaly. Bez ohledu na opakované vkládání a vyjímání této části stroje se nedařilo pokladnu uvést znovu do chodu. Nezbylo, než přivolat posilu.

Tou se ukázal být již usušený muž, který se po zoufalých telefonátech sympatické obsluhy odněkud vynořil, přeměřil si mě opovržlivým pohledem a pustil se energicky do další sborky a rozborky stroje. Asi na desátý pokus se mu podařilo pokladnu uvést znovu do chodu. Chvějící se rukou svírající tisícovku jsem se přiblížil k tlamičce stroje, abych mu opět nabídl potravu. Těsně před otvorem jsem se zastavil. Něco mi říkalo: „Nedělej to! Nedělej to!“.

Ale já mám přece své zásady! Kartou platím jen tehdy, je-li to nezbytně nutné! V tu chvíli jsem si uvědomil, že ta chvíle právě nastala! Stroj byl tak rozlícený, že na moje papírové peníze už je určitě alergický. A tak jsem pokorně uchopil kartu a sjel po displeji. Stroj spokojeně zapípal a konečně jsem mohl se svým malým nákupem odejít.

Odcházel jsem zmaten. Jak to vlastně je s mými vlastními zásadami? Kdybych je plně dodržel a vystál frontu u jediné otevřené pokladny, byl bych z obchodu venku nejméně o čtvrthodinu dříve, než po této anabázi. Jenže ono asi půlhodinové zdržení bylo způsobeno tím, že jsem jednu zásadu opustil a druhou dodržel. A v tom je nejspíše celý problém! Kdybych nebyl tak obezřetný a hned zaplatil kartou, stroj by mě nejspíše milostivě propustil a já bych vypadl bez čekání.

Zkrátka a dobře, když už porušovat své zásady, tak důkladně!